Pavel Mertlík: Jsme v dekádě stagnace, růst nás nečeká | E15.cz

Pavel Mertlík: Jsme v dekádě stagnace, růst nás nečeká

Pavel Mertlík: Jsme v dekádě stagnace, růst nás nečeká
Pavel Mertlík
• 
ZDROJ: E15 Eduard Erben
15. května 2012 • 09:48
Ekonomická krize v roce 2008 uvrhla svět do stagnace, která může trvat ještě déle než jednu dekádu, říká hlavní ekonom Raiffeisenbank a bývalý vicepremiér Pavel Mertlík.

Česká vláda podle něho příliš škrtala ve veřejných investicích, o čtvrtinu. „Škrt v tomto rozsahu provedli jen Řekové a Portugalci, tedy země s mnohem vážnějšími problémy,“ upozorňuje ekonom. Podle něho vláda pro růst stále může něco dělat: škrtat ve spotřebě ministerstev, podporovat podniky, jejich export i investice do zahraničí a také vzdělání.

* E15: V posledních týdnech se stalo módou hovořit o prorůstových opatřeních, tak jako do té doby v rétorice převládala úsporná opatření. Jaká růstová opatření se v evropské a české realitě vůbec dají dělat?

Každá země je v jiné situaci z hlediska zadlužení, jednotná opatření dělat nelze. V Česku moc velký prostor pro krátkodobá fiskální prorůstová opatření není. To, že vláda šetří, je rozumné, fiskální cíle nejsou přehnaně ambiciózní. Samozřejmě určitý negativní dopad na růst hospodářství mají. Co je podle mne problém, je struktura veřejných výdajů, respektive škrtů v nich. Česko výrazně omezilo objem veřejných investic.

Podle odhadů, které jsou k dispozici, je snížilo o pětadvacet procent. Škrt v tomto rozsahu provedli jen Řekové a Portugalci, tedy země s mnohem vážnějšími problémy. Veřejné investice jsou tím typem výdajů, kde multiplikátor pro tvorbu HDP je poměrně vysoký. Dopad škrtů na ekonomiku je zde tedy výrazně negativní. Kdyby se při úsporných opatřeních bral v úvahu jejich dopad na hospodářský růst, šlo by je ve stejném rozsahu udělat v tomto smyslu příznivěji. Tedy méně omezit investice a více některé spotřební výdaje ministerstev.

* E15: Jak by šlo v Česku nastartovat růst?

Velkým problémem pro Česko bude udržet rozumný růst hospodářství v dlouhém období. Růstové impulzy, díky kterým jsme deset let zažívali příznivý vývoj, jsou za námi, protože růstový model se vyčerpal. V roce 1990 jsme tu měli jednu automobilku, dneska máme tři a těžko někdo postaví čtvrtou. Vyčerpaly se vnitřní zdroje, není už zde zásoba kvalifikovaných pracovních sil, která tu byla v devadesátých letech, kdy se uvolnila v důsledku restrukturalizace řady podniků.

Kdo sem investuje dnes, ví, že bude muset pracovníky získat od existujících zaměstnavatelů, tedy je přeplatit, náklady práce a mezd stále rostou. Jsou sice výrazně nižší v porovnání s Německem, ale vyšší než na Slovensku a v řadě zemí na východ a jihovýchod od nás, včetně Číny a Turecka. Tato konkurence zde před deseti lety v takové míře nebyla.

* E15: Čekáte, že třeba některá z automobilek výrobu v Česku opustí? Když jsou nyní pro ně větším odbytištěm asijské trhy než evropské? Není pro ně lepší postavit si montovnu rovnou tam?

To bych protestoval, u nás nemáme montovny. Montovnu má třeba Škoda v Indii, kam dováží kompletní rozložená auta v součástkách a na místě je smontuje, ale neprobíhá tam žádná výroba. U nás je výroba základních dílů, a to platí nejen pro Škodu, ale i pro Kolín a Nošovice. Ale máme montovny počítačů, to ano, jako je třeba Foxconn v Pardubicích. To je lehce a relativně levně přenosné do zahraničí.

Řada podobných výrobců také odešla a tento proces bude pokračovat. V případě výrobních závodů nyní opustit investice, které ještě nejsou zaplacené, by byl nesmysl. Evropa na rozdíl od Asie určitě nebude dlouhodobě rostoucí trh, to ale neznamená, že tu nebude vysoká úroveň spotřeby. Nebudou velké nárůsty, auta se ale kupovat budou, takže kapacity budou využity. Asijští výrobci navíc chtějí na evropském trhu posilovat, vytlačovat konkurenci. Když to shrnu, růst trvající do roku 2008 byl založen na přílivu přímých zahraničních investic do zpracovatelského průmyslu, exportně orientovaného, vyrábějící zboží se střední přidanou hodnotou.

Tím, jak postupně rostou výrobní náklady a levná konkurence na východě, jediným řešením je přejít do vyšších pater hodnotového řetězce, tedy k výrobkům s vyšší přidanou hodnotou. Což ovšem předpokládá investice státu do vzdělání, do výzkumu, kvality podnikatelského prostředí, a je to běh na dlouhou trať. A to jsou současně prorůstová opatření v dlouhodobém měřítku.

* E15: Není to trochu idealistická cesta? Což je problém celé Evropy, ta chce také hlavně investovat do výzkumu a inovací, a přitom v této oblasti už dávno nestačí konkurovat Americe a částečně ani Asii.

Evropa jako celek asi konkurovat nestačí, stále jsou ale země, kterým se to slušně daří, třeba Švédsko či jiné menší země. Bezesporu se nedaří plnit ty ambiciózní programy. Je to vysoce konkurenční boj, kde je třeba mít trochu štěstí, ale především investovat do vzdělání v širokém slova smyslu. Česko vynakládá na jednoho studenta zhruba třetinu toho, co je západoevropský průměr. Tyto investice se nemusí vyplatit a nemusí to vyjít. Pokud se ale investovat nebude, neúspěch je zaručen.

Kapitál je vzácné zboží

* E15: Během krize začala být velkým tématem struktura české ekonomiky. Velký podíl exportu a průmyslu, hlavně automobilového, na HDP může v krizi působit hodně cyklicky. Mohla by být struktura lepší? Má smysl více podporovat třeba vnitřní trh?

Určitě, zdravá ekonomika by měla mít zhruba vyrovnaný podíl závislosti na vnitřním a vnějším trhu. Není v pořádku, když je dlouhodobě export jedinou složkou poptávky, která táhne ekonomiku, a to ani ve velmi vyspělých zemích. Když se podíváme na ekonomiku v letech 2004 až 2008, ve druhé polovině hospodářského cyklu se to zhruba vyrovnávalo, domácí spotřeba rostla, rostly investice. Bohužel to skončilo přehřátím ekonomiky, jak to často bývá, a poměry se vrátily zpět ve prospěch dominance exportu. Z hlediska statistiky národních účtů tvoří export třetinu HDP, takže rozhodující objem zboží a služeb je stále určen pro domácí trh. To je něco, co vláda svou politikou a investicemi rozhodně může podpořit.

Na druhé straně zaplaťpámbu za to, máme export, je třeba jej podporovat, pomáhat mu, nebo mu alespoň neházet klacky pod nohy. Samozřejmě je důležité, aby rostla poptávka domácností a jejich bohatství. V uplynulém hospodářském cyklu se to dařilo, začal exportní boom a domácí poptávka jej postupně doháněla. Teď jsme v úplně jiném cyklu, země se zaměřují na odstranění nerovnováh vytvořených v minulosti, růst je velice pomalý se spoustou zádrhelů, kolísání. Takto to bude trvat řadu dalších let. Nečekají nás žádná velká tempa růstu. Je potřeba strukturálního přizpůsobení a o to větší bude mít význam konkurenceschopnost jednotlivých podniků a zemí. Koláč neporoste a o to ostřejší bude bitva o jeho rozdělení mezi jednotlivé dodavatele.

* E15: Může vláda dělat ještě něco jiného?

Začal bych institucemi. Byl tu dobře fungující CzechInvest, který se dnes už podporou investic nezabývá a místo toho administruje evropské fondy, přitom ekonomika ho potřebuje.

* E15: Byla by po něm poptávka? Dokázal by i nyní nějaké investice přitáhnout?

Myslím, že ano. Přichází méně investic, než jsme byli zvyklí. Ale kapitál je celosvětově nesmírně vzácný, i globálně investice výrazně klesly a o to větší je o ně rvačka. Je třeba připravit nové pobídkové programy směřující do vyšší přidané hodnoty. Větší roli než peníze ve formě pobídek zde hraje institucionální prostředí. Úlohou CzechInvestu je přesvědčit, že o investice máme zájem, to je pro dlouhodobé investice klíčové.

Důležitá je i další věc: máme řadu úspěšných středně velkých firem, které expandují do světa, typicky na Slovensko, do Polska, na Balkán, ale málo se jim to daří na západní trhy. Podobné instituce jako CzechInvest v západních zemích se zabývají oběma směry, tedy podporou zahraničních investic do dané země i podporou domácích investic do zahraničí. To zde úplně chybí.

* E15: Je tu přece CzechTrade. I když to je trochu něco jiného…

Ano, to je spíše podpora obchodního rozmachu než investic. Nepředstavuji si, že by to mělo fenomenální úspěch, že by se domácí investice v zahraničí z roku na rok násobily, ale budovat tuto kulturu, že stát chce, aby se české firmy stávaly světovými podnikateli, smysl má. Dále má smysl dělat něco s Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou. To je dobrá instituce, ale byla nastavena jako podpora drobného podnikání. Když firma roste a stává se středně velkou, žádnou státní institucionální podporu nemá.

Česku chybí velká rozvojová banka zaměřená i na větší projekty, něco jako je Kreditanstalt für Wiederaufbau v Německu. Cesta k tomu je poměrně jednoduchá, stačí změnit misi Českomoravské záruční a rozvojové banky a zvětšit její kapitál. Tento kapitál se pak reprodukuje. Mohl by vzniknout i státní úřad pro podporu zahraničního obchodu, který zde byl již za první republiky. Pro export do mnoha rozvojových zemí je podpora státu nezbytná.

Nesdílím názory, že se máme vrhnout na export do Číny či Jižní Ameriky a diverzifikovat obchod od EU. Bylo by to prima, ale nikdo tam na nás nečeká. Máme jen minimum podniků, jako byl dříve Baťa, které by dokázaly ve svém oboru zválcovat řadu zemí. Pro devadesát procent firem je jednodušší obchodovat v Německu než na druhém konci světa. Moc bych si tedy od toho nesliboval, ale nějaké procento nárůstu by tam být mohlo.

Do politiky se mi už nechce

* E15: Když jste byl ve vládě, řešili jste podobné věci jako nyní. Ekonomika byla v krizi, máte s bojem proti ní zkušenosti. Požádal vás někdo ze současné politické reprezentace o radu?

Kontinuita toho, co říkám, s tím, co jsme dělali ve vládě, je určitě znát. Nikdo mě sice o radu nežádal, nicméně mám dobré styky třeba s řadou členů NERV. Například strategie konkurenceschopnosti, jakkoli jsem se na ní nepodílel, je dobrý dokument. NERV řadu věcí pro vládu kvalitně připravil, vláda tedy má kam sáhnout. Problém je, že to moc nedělá. Když se podívám na strategii konkurenceschopnosti, má se to tak, že odešel ministr Kocourek, který ji nechal připravit, a pak se po ní slehla zem.

Předchozí strategii konkurenceschopnosti připravil místopředseda vlády Martin Jahn a byla velmi kvalitní, ta současná je jejím kontinuálním pokračováním. Skončilo to ale stejně jako teď. Dokážeme napsat pěkné papíry, ale nikdo to neimplementuje do praxe. Problém je i v legislativní rovině. Česko má na rozdíl od řady zemí ústavně slabého premiéra, který navíc není vybaven odpovídajícím aparátem spolupracovníků.

* E15: Šel byste znovu do politiky?

Říká se: nikdy neříkej nikdy, ale téměř určitě nešel. Mě už se nechce. Užil jsem si své, ať si užije zas někdo jiný, kdo má více energie. Když jsem šel do vlády, bylo mi osmatřicet a tehdy jsem věděl, co přesně tam chci dělat, nějakou dobu jsem se na to připravoval, měl jsem tým spolupracovníků. Dnes nic takového nemám a už se na to necítím.

* E15: Jak se od vaší éry změnila politická kultura?

Nemyslím, že k lepšímu. Což je další důvod, proč mě osobně politika neláká. V dobách opoziční smlouvy určitě nebylo všechno růžové, ale celkově byla politika kultivovanější.

* E15: Ve vládě jste měl pod sebou konsolidaci bankovního sektoru. Jak z této zkušenosti hodnotíte současnou konsolidaci bank v Evropě?

České prostředí je úplně jiné. Česko má jako jedna z mála zemí na světě bankovní sektor zcela v rukou zahraničních bank. Není to ideální, také by se mi líbil silný český bankovní kapitál. Jenže Živnobanka nepřežila rok 1945, jiné banky také ne a ukázalo se, že nově je vytvořit nedokážeme. Postupná privatizace bank či prodej přes burzu, aby se zachovalo domácí vlastnictví v právním prostředí, které jsme měli, nefungovaly.

MertlíkMertlíkAutor:

* E15: Jak to, že třeba v Polsku, Slovinsku a vlastně i v Maďarsku domácí vlastnictví bank částečně funguje?

Nemám na to jednoznačnou odpověď. Pro nás je asi nejlepším příkladem Polsko, které šlo zcela jinou cestou privatizace. Přijala se nejprve pravidla hry, právníci na rozdíl od nás předběhli ekonomy, vytvořila se komise pro cenné papíry, fondy, které měly jasně definováno, jak spravovat majetek. Kapitálový trh začal postupně fungovat a stát se svých podílů také zbavoval postupně.

* E15: Britský model je asi nejpodobnější někdejší české konsolidační bance, že?

Asi ano, ale velký rozdíl je v tom, že britský bankovní dohled má jednoznačně danou odpovědnost a pravomoci. U nás nebylo možné, aby centrální banka zasahovala do vlastnických práv. Mohla nasadit nuceného správce, ale nemohla podíl vykoupit, vyvlastnit a podobně, což běžně dělá také americký úřad a je to logicky propojeno s pojištěním vkladů. Když banka není schopna vklady ochránit sama, přijde pojistitel a zabere banku. V řadě jiných zemí ovšem takto funkční model není.

Optimistický výhled to není

* E15: Zmínil jste, že čekáte několik let stagnace. Jak dlouhé období to bude?

Klidně to může být dekáda, počínaje rokem 2008. Ale možná i déle. Když se podíváme na Japonsko, moc optimistický výhled to není. Ovšem Japonsko zase není země, která by měla významné problémy. Japonci jsou spokojení, sice investují do nemovitostí, které mají hodnotu 25 procent toho, co před dvaceti lety, ale ekonomika je stabilní, i když neroste, japonské firmy jsou globálně úspěšné.

* E15: A co nezaměstnanost, která je největším sociálním problémem Evropy?

To je velký problém, a zase jsme u růstu. Nikdo neví, co s tím. Tahle civilizace, kapitalismus, je založena na tom, že když neroste ekonomika, je nezaměstnanost. Technický pokrok vytlačuje lidi z práce. Pokud neroste ekonomika, lidé nenacházejí uplatnění. Stávající objem výrobků se vždy v budoucnu bude vyrábět s menším počtem lidí a větším počtem strojů a softwaru. Proto jsme na růstu strašně závislí.

Samozřejmě někteří ekonomové jako Tomáš Sedláček mají pravdu, když říkají, že spotřebováváme moc a zatěžujeme planetu. Ale rada typu zkrácení pracovního týdne a snížení platu by v české mzdové realitě pro řadu lidí znamenala potíž. Nezaměstnanost může být globální problém, nápravné pokusy se ale zatím vždy ukázaly horší než samotný systém. USA mají dodnes poměrně slušnou dynamiku, ta je ale dána tím, že je to země atraktivní pro přistěhovalce, kteří tam přicházejí a zvětšují počet obyvatel. To nemusí být na věčné časy, také je tam spousta stagnujících oblastí a v zásadě v posledních dvaceti letech mzdy průměrných Američanů nerostou. Sociální nůžky se rozevírají, vzniká zde třída takzvaných working poor, což jsou lidé, kteří vydělávají, a přitom žijí v bídě a pobírají dávky.

Pavel Mertlík (51)

Od roku 2001 je hlavním ekonomem Raiffeisenbank. Přednáší na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity v Praze a je hostujícím profesorem britské Staffordshire University. Je členem Akademického sněmu Akademie věd ČR. V letech 1998–2001 byl místopředsedou vlády pro hospodářskou politiku a ministrem financí (1999–2001). Předtím pracoval v České národní bance, v Ústavu prognózování ČR, na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Vysoké škole ekonomické. Publikoval řadu odborných studií v Česku i v zahraničí, zejména z oblasti teorie cen a empirických analýz transformace centrálně plánovaných ekonomik. Je ženatý, má dva syny, rád lyžuje a jezdí na kole.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat