Pavel Šporcl: Chci znovu proslavit českou houslovou školu. Zemi chybí národní hrdost | E15.cz

Pavel Šporcl: Chci znovu proslavit českou houslovou školu. Zemi chybí národní hrdost

11. března 2017 • 14:45

Jeden z nejlepších současných českých houslistů Pavel Šporcl vydal malé, šestnáctiminutové album na nezvyklé téma – jsou to variace na českou hymnu. Podle něho to však nemá nic společného se současným děním kolem uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí. „Nechci, aby to bylo bráno jako cokoli politického. Jde o národní sounáležitost a národní hrdost a o to, jak se k sobě chováme. A my se k sobě nechováme moc hezky,“ říká virtuos.

Nápad na minialbum variací na českou hymnu je poněkud neobvyklý. Co vás k němu přivedlo? Už schází inspirace mezi klasiky?¸

Hledal jsem do repertoáru pro koncerty skladbu, kterou bych podpořil národní hrdost. Tu dlouhodobě nemáme a je to škoda. Už před lety jsem se proto začal zajímat o naši historii, především hudební, tedy o své předchůdce houslisty. Pro Českou televizi začnu natáčet cyklus dokumentárních filmů mapujících celou tu úžasnou českou houslovou školu, která patří k nejlepším na světě. Vždyť někteří naši houslisté byli ve své době globálními světovými hvězdami – a přitom se o tom moc neví.

A co s tím?

Začal jsem přemýšlet, jak bych mohl pomoci zemi, kterou mám tolik rád a na niž jsem pyšný. I když je mnoho věcí, které se mi opravdu nelíbí. Ale je to země, do které jsem se v roce 1996 po studiích ve Spojených státech vrátil. Mohl jsem tam zůstat. Ale myslím, že když někdo vyjede ven, něco se naučí a vrátí se zpět, bude se nám tady s těmi zkušenostmi žít daleko lépe.

Když Češi zahráli hymnu, Indové byli u vytržení, říká dirigent Debashish Chaudhuri

Není to příliš idealistická myšlenka?

Samozřejmě ano. Ale ten idealismus a láska k české kotlině mi prostě zůstaly. Národní hrdost a sebevědomí jsou jednou z nejdůležitějších věcí vůbec. Když člověk nemá sebevědomí, žije se špatně jemu i jeho okolí. A když národ není sebevědomý, nechává po sobě šlapat jiné národy a mocnosti. Česká hymna není příliš veselá – na rozdíl od pochodových až bojovných skladeb mnoha jiných evropských zemí, jako třeba slavná Marseillaisa. Není.

Je svým způsobem melancholická. Ale je nejkrásnější na světě. Když jsem ji hrál na koncertech, chodili pak za mnou posluchači se slzami v očích. Ne protože by hymna byla smutná, ale protože přemýšleli o časech minulých a možná i budoucích. Do skladby jsem vložil natolik těžké technické finesy, že patří asi k nejtěžším v mém repertoáru. Přesto je velice intimní právě díky tématu. Ale nejsou to variace jen na jedno téma, zakomponoval jsem tam také citaci z Ktož jsú boží bojovníci.

O národní hrdosti a vlastenectví se v posledních letech mluví v souvislosti s uprchlíky. Nebojíte se, že vás začnou řadit do kordonu vlastenců, občas extrémních nacionalistů, kteří si už zkusili přivlastnit skladby jiných autorů, jako třeba Karla Kryla?

Zatím se nic podobného nestalo. Nejsem nacionalista. Myslím si, že v dnešním světě se nedá země uzavřít tak, aby sem nevnikl nikdo jiný. Samozřejmě musíme bránit své hodnoty. Měli bychom pečlivě zvážit, kdo pomoc potřebuje – a toho pustit a přijmout. On zase musí přijmout naše hodnoty a žít podle našich zákonů. My mu dáme pocit bezpečí a on si toho musí vážit.

Budujme stát pro 40 milionů lidí: přečtěte si, u koho se inspiruje Babiš

Když si toho neváží, nemá tady co dělat. Protože bezpečí, to je možná to nejlepší, co máme. Ale moje album nemá absolutně nic společného s uprchlíky. A už vůbec nechci, aby bylo bráno jako cokoli politického. Jde o národní sounáležitost a národní hrdost a o to, jak se k sobě chováme. A my se k sobě nechováme moc hezky. Hodně si závidíme. Nemáme lídra, který by ukazoval vizi. Pořád se řeší žabomyší války. To, jak jsme se před pár měsíci sklonili před Čínou, se mě obrovsky dotklo.

Proč?

Kdybychom národní hrdost měli – tedy kdyby ji naši nynější politici měli – neudělali by to. Protože si to jako národ nezasloužíme. Jsou jiné malé národy, Izrael, Švýcarsko a další, které by to neudělaly. Pořád máme pocit, že musíme být vděční za vše za jakoukoli cenu.

Nové minialbum jste si vydal sám pod vlastní firmou Šporcl Arts. S velkými firmami už nechcete spolupracovat?

Ne, to ne. Tohle je taková první vlaštovka. Možná i výjimka. Přece jen je to singl. Tak jsem se rozhodl, abych měl pod kontrolou všechna práva, že ji vydám sám na své náklady a domluvím se se Supraphonem na distribuci. Bude se dokonce vydávat i tiskem v notovém materiálu, aby to kdokoli mohl hrát. Prodává se také v digitální formě.


Novinky ze světa kultury najdete zde >>>


Digitální distribuce v posledních letech stále roste, ať už přes legální servery nebo kvůli nelegálnímu stahování. Jaký vliv to má na prodej vašich fyzických nosičů?

Nijak fatální, protože posluchači klasické hudby jsou konzervativní a tradiční. Ale oslovil jsem i mnoho mladých lidí, kteří si začali kupovat moje desky a také si je legálně stahují. Ale i když je digitální stahování v něčem daleko jednodušší, potřeba mít něco fyzického v ruce nezmizí, stejně jako nevymřela kniha.

Nejmladší generace to tak ale nejspíše nevnímá.

Na prodejích mých klasických CD se vliv digitální formy hudby zatím neprojevil. Prodávají se pořád dobře. Klasická hudba je přece jen trochu jiná. Není to tříminutová písnička, která může být za tři měsíce tak ohraná, že ji nechcete a vyhodíte. Proto desku s klasikou chcete doma mít.

Je tedy trend přechodu k digitální distribuci hudby včetně streamovaného poslechu vážné hudby pomalejší než u popmusic?

Určitě ano. Na klasickou hudbu potřebujete nejen kvalitní záznam, ale také kvalitní přehrávač. Je obrovský rozdíl mezi originálem a písní ve formátu MP3. U populární hudby to není tak markantní. Dokonce když se začala před lety vyrábět CD, klasická hudba se nahrávala automaticky v digitální formě a pop „jen“ v analogu.

Před 70 lety se finišovalo s Tatraplanem, auto mělo i výchovnou funkci

Jsou fanoušci vážné hudby věrnější a nemají takové tendence stahovat nelegálně?

Občas jsem dostal k podpisu nějakou vypálenou desku. Pokud to nebyla opravdu nějaká malá holčička, která to neví, s díky jsem říkal, že něco takového podepisovat nebudu. Ale nebylo to nic, čeho by bylo příliš.

Mluvil jste o české houslové škole. Bude mít nějaké pokračování? Je někdo, kdo by mohl její odkaz dál nést, nebo jste poslední? 

Ne, nejsem. Vždy jsme měli úžasné houslisty, od prvopočátků. Úplně první nejznámější se jmenoval Josef Slavík a dokonce soupeřil s Niccolò Paganinim. Zemřel v sedmadvaceti letech, tak to nestihl vyhrát. Ale teoreticky byla možnost, že by to dotáhl ještě dále než Paganini.

Nejznámější houslový učitel na celém světě je Otakar Ševčík. Každé dítě na zeměkouli, které se začne učit hrát na housle, slyší jeho jméno. Kdo se tomu chce opravdu věnovat, pořád se učí z jeho cvičení.

A co současná mladší generace houslistů?

V dnešní nejmladší generaci je mnoho výborných houslistů. Dva z nich vyčnívají díky svým úspěchům na soutěžích. Prvním je koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, který byl do své funkce uveden jako nejmladší v historii filharmonie (v roce 2011 mu bylo pětadvacet let – pozn. aut.). Druhým je Jan Mráček. To jsou moc šikovní kluci. Krásně hrají.

Záleží na nich, co s tím dokážou udělat. V dnešním světě spousta lidí hraje krásně. Je to opravdu těžké se prosadit, musíte mít i štěstí a být natolik individuální v tom nejlepším slova smyslu, abyste dokázali oslovit nejen posluchače, ale i producenty a organizátory. Jestli to dokážou, to se uvidí. Ale kvalita na jejich straně je.

V úvodu jste zmínil projekt pro Českou televizi. V čem bude spočívat?

Měl by to být osmidílný seriál s půlhodinovými díly. Rád bych to zmapoval v audiovizuální podobě a absolvoval kvůli tomu pár cest po světě. Samozřejmě na to není moc peněz, jako na nic, takže si sháním ještě příspěvky. I sám do toho vložím nějaké peníze.

Co vás k tomu přivedlo?

Je to projekt, který tady dosud nebyl a zůstane tady snad na věky. Naši houslisté byli opravdu vynikající a zaslouží si daleko větší pozornost. Jsme malý národ, který by si měl takových osobností vážit. Nemáme jich na každém prstu pět. Máme Heyrovského (držitel Nobelovy ceny – pozn. aut.), Dvořáka se Smetanou a další známé skladatele, ale jinak tolik takových lidí nemáme. A zapomínáme na ně.

V dubnu budete hrát v Oděse na Ukrajině? Proč?

Ukrajina je pro českou houslovou školu zásadní. A nejen pro ni, ale i ruskou školu, protože několik skvělých houslistů odešlo po studiích v Kyjevě právě tam. Dokonce i Otakar Ševčík mnoho let působil v Kyjevě a spoluzaložil konzervatoř, která se posléze přesunula do Petrohradu.

Čím se ukrajinská škola proslavila?

Pocházejí z ní úžasní houslisté. V Oděse například působil výborný houslista Josef Karbulka (žil v letech 1866 až 1920 – pozn. aut.), který učil Petra Stoljarského – a ten pak učil jednoho z největších houslistů historie Davida Oistracha. Josef Karbulka má dokonce v Oděse muzeum.

Já to také dříve nevěděl. A přesně to jsou věci, které by v chystaném dokumentárním seriálu měly být. Mohlo by nám to zase nějakým malým střípkem dodat národní sebevědomí a nový pohled na to, že jsme vždycky byli důležitou součástí nejen hudebního světa. A i to byl důvod, proč jsem napsal ony variace na českou hymnu.

Pavel Šporcl (43)
Houslista, absolvent pražské konzervatoře a AMU, žák profesora Václava Snítila. V letech 1991 až 1996 studoval ve Spojených státech na Jižní metodistické univerzitě v Dallasu, Brooklyn College a Juilliard School. Je nositelem významných cen a ocenění, koncertuje po celém světě, spolupracuje s řadou domácích i zahraničních orchestrů a významných umělců. 

Babiš v ohrožení. Policie rozhodne v kauze Čapí hnízdo

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat