Robert Sedláček: Lidé jsou strašně otupělí. A nejlepší zbraní proti tomu je cynismus | E15.cz

Robert Sedláček: Lidé jsou strašně otupělí. A nejlepší zbraní proti tomu je cynismus

Robert Sedláček: Lidé jsou strašně otupělí. A nejlepší zbraní proti tomu je cynismus
Robert Sedláček
• 
ZDROJ: čtk

Stanislav Šulc

Původně dokumentarista Robert Sedláček vstoupil do českého hraného filmu dramatem Pravidla lži (2006). Od té doby do kin uvedl další tři snímky, naposledy letos v říjnu film Rodina je základ státu. Zároveň točí pro televizi a tuto neděli Česká televize premiérově odvysílá jeho kriminálku Sráči. „Mrazit nemá z chování těch antihrdinů, ale z toho, že se po těch všech vraždách a loupežných přepadeních vůbec nic nestane,“ říká Sedláček.

* E15: V roce 2009 jeden film, loni jeden film, letos uvádíte dokonce dva filmy, navíc se podílíte na projektu České televize o Heydrichovi… Jak se vám to podařilo?

Sráči jsou televizní film, Heydrich zase dokumentární série, tak to je něco jiného, nelze to dávat dohromady s filmem Rodina je základ státu. Navíc Karel Lamač dělal ročně běžně patnáct dvacet filmů. To jsem pořád ještě druhá liga. V každém případě to je náhoda, že se to takhle sešlo. Člověk před sebou hrne dvacet věcí, ze kterých vyjde jedna až dvě. Já se teď zase trochu odmlčím. Letos vlastně nedělám nic, takže příští rok žádného nového Sedláčka nečekejte. Ale abych odpověděl na vaši otázku, měl jsem hlavně štěstí.

* E15: Rodina je základ státu pojednává o ekonomické krizi. Jak se žije filmaři během ekonomické krize?

Hodně to souvisí s návštěvností. Ve chvíli, kdy se vám podaří sehnat peníze na projekt a točíte, prožíváte euforii. Pak sedíte a sčítáte diváky a nastává deprese. Z těchto pocitů to je složeno. Samotného mě zajímá, jestli se dnes potvrdí poučka, že čím větší krize, tím více se chodí do kina. Ale zase na pěkné hlouposti, většinou.

* E15: Dnes mají lidé více možností bavit se. Takže se spíš zdá, že porostou tržby kabelových televizí.

Je to pravda. Taky se chystám, že přesunu své aktivity do televizí. Ostatně Sráči a Heydrich jsou toho důkazem.

* E15: Televize jsou tedy dnes jistějším partnerem pro produkci filmů než tradiční filmoví producenti?

Moje myšlenky a náhled na svět, které jsou obsaženy v mých filmech pro televizi, se možná trochu paradoxně dostanou k mnohem více lidem, než když jsou ty filmy v kině, kde si je diváci musejí najít. Je to smutné, ale je to tak. Buďme realisti.

* E15: Původně jste dokumentarista a i vaše fiktivní snímky mají dokumentaristický charakter. Přesto, neláká vás znovu natočit nějaký velký dokument? Právě téma ekonomické krize v Česku by si takové zpracování zasloužilo. Navíc dnes jsou dokumenty zase v kurzu.

To je dost dáno i tím, že produkce dokumentu je výrazně levnější. Ale přiznám se, že mě to v tuto dobu nenapadlo. Ale už delší dobu přemýšlím, že bych posbíral příběhy z pořadů typu Černé ovce či Občanské judo a poskládal z nich příběh lidí, jež zničil tento druh nemilosrdnosti doby. Udělat z toho nějaký obraz přítomnosti.

* E15: Jakou výhodu má pro vás fikce proti dokumentu?

V dnešní době se tyto hranice výrazně stírají. Nejúspěšnější dokumenty posouvají fakticitu do určité vyhraněné interpretace, takže se podobají hraným filmům. Pro mě je hraný film zábavnější – protože tu realitu přiznaně vytváříte. Tím je, tedy alespoň pro mě, to sdělení čistší. Na druhé straně, při práci na heydrichiádě si znovu uvědomuji, jak je důležité slyšet reálné respondenty.

* E15: Ve snímku Rodina je základ státu zazní z úst mnoha postav jasné vykreslení dnešní společnosti i ekonomické krize. Jak to ale vidíte vy?

Člověk je zrozen ke krizi a k ničení. Každý systém, který člověk buduje, zakrátko zničí sám sebe. Projděte si dějiny, žádný systém, žádná instituce nevydržely, aniž by prošly krizí. Stejně jako rodina, jež je mimochodem z hlediska lidského bytí nejúspěšnějším společenským projektem.

* E15: A nyní se tedy nacházíme ve fázi, kdy člověk ničí systém či sám sebe?

Nevím. Každý, kdo řekne, že ví něco o přítomnosti, kecá. Přítomnost prostě nevidíme.

* E15: Na druhé straně je ve vašich filmech zachycena určitá verze reality, s níž se lze ztotožnit.

Ale existuje spousta lidí, kteří tuto verzi reality nesdílí.

* E15: Ale pak jde o věcné argumenty.

No jo, ale Václavu Klausovi taky nevysvětlíte, že nastartoval nějaký sebedestrukční chod. Pořád si bude stát za tím, že vše bylo uděláno správně.

* E15: Co v takovémto systému může dělat filmař?

Věrně zaznamenat výseč reality, kterou je schopen vidět a již prožil. Já se snažím ve svých filmech nevytvářet umělý zkušenostní svět. A to je každý, jejž jsem neprožil. Vše, co mám ve svých filmech, jsem během své kariéry dokumentaristy viděl, spoustu jsem toho prožil. A buď jednotlivé motivy jen mírně přeženu, zkarikuju nebo je vystrčím do prvního plánu. Ale ty situace ani dialogy si necucám z prstu. Tím můžu jako filmař přispět. Samozřejmě s tím, že přiznám, že jde o mou verzi světa. Zároveň díky všemu, co jsem prožil, ta verze či výseč reality není marginální. Prolezl jsem toho dost.

* E15: Mají tedy filmy potenciál měnit společnost?

Nemají. Toho všeho je tak strašně moc a má to tak krátké trvání, že nevěřím, že by dnes mohl vzniknout film, jemuž by se toto podařilo. Film vždy narazí na základní paradox doby – hlavním požadavkem společnosti je vzrušení, ale přitom je společnost extrémně otupělá. S tím se pak dá bojovat jedině cynismem.

* E15: Cynismus je podstatou vašich frašek Muži v říji či Největší z Čechů. Trocha frašky je i ve Sráčích. Přesto Rodina je základ státu fraškou není. Žánrově je blíže tradiční české hořkosladké tragikomedii.

Sráči jsou přiznanou fraškou, příběh přece nelze brát vážně, charaktery jsou přehnané a má mrazit z toho, jak se jim nic nestane, byť se tam vraždí, krade, páchají se loupežná přepadení. Během natáčení jsem často říkal, že podtextem filmu je: „Vlastně se nic nestalo.“ Co se týče filmu Rodina je základ státu, tam jsem z postav nechtěl dělat figurky, zatímco ve Sráčích ano.

* E15: A proč tedy tragikomedie?

Tragikomedie je žánrem těchto malých prostorů, kterým je Česko. Je to dáno geograficky. Tady není prostor pro patetické příběhy. Pro patos potřebujete oceán, obrovské lesy, co jsou v Německu nebo v Rusku. Můžete být patetický, protože nenarazíte do zdi. Tady se prostě rozběhnete a hned narazíte do hranice s Rakouskem nebo Polskem. Často jsem o tom přemýšlel, protože jsem odtud chtěl mockrát utéct.

* E15: A máte nějakou konkrétní destinaci?

Někam, kde se nemluví česky. Ale člověk se musí nějak živit a já nejsem Kundera. Nikdy nezvládnu žádný jazyk tak, abych v něm mohl tvořit. Za to má Kundera můj ohromný obdiv. I další tvůrci, jimž se podařilo změnit mentalitu. Třeba Forman s Passerem.

* E15: Ale například skandinávské země mají podobný naturel, jaký se projevuje ve vašich filmech.

Ano, Norsko je směr, o němž často přemýšlím.

* E15: Jaké projekty se rýsují v nejbližší budoucnosti? Loni jste říkal, že byste rád natočil historický snímek.

Uvidíme, co přijde. Jak padlo v nějakém mexickém filmu: „Když režisér plánuje, Bůh se směje.“ V Česku to platí dvojnásob. Ano, chci se zabývat historií, chtěl bych také udělat pohádku. Ale nic takového, co se dnes mylně zaměňuje za pohádku. Dobrá česká pohádka byla vždy psychologická. Další věc, která již spěje k určitému tvaru a má i producenta, je pokračování Dědictví aneb Kurvahošigutntág, na němž pracujeme s Bolkem Polívkou.

* E15: Jak probíhá spolupráce s legendou českého humoru?

Už na tom pracujeme několik měsíců a je hotova první verze scénáře. Bolek je tvrdohlavý autor, pevně ví, co chce dělat, to je pro mě důležité. A klíčové je, že vidí hodně věcí podobně jako já.

Robert Sedláček (38)

Vystudoval dokumentární tvorbu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze a dokument byl dlouho Sedláčkovým hlavním uměleckým vyjádřením. Tematicky se režisér věnoval například fenoménu skinheads a české pornografii, ale především české historii (Tenkrát 1–3) či výrazným osobnostem (Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny). Měl v plánu natočit portrét Jiřího Čunka, k realizaci projektu však nikdy nedošlo. Od roku 2006 se věnuje hraným filmům. Za scénář ke svému debutu Pravidla lži, který se odehrává v prostředí terapeutické komunity, získal Českého lva. Snímek Největší z Čechů (2010) byl nominován na sedm Českých lvů včetně ceny pro nejlepší film roku a Sedláček byl za něj nominován na cenu pro nejlepšího režiséra.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!