Stavební parcela není park pro pejskaře, říká architektka Viktorie Součková | E15.cz

Stavební parcela není park pro pejskaře, říká architektka Viktorie Součková

2. března 2017 • 11:30

Architektonická kancelář Bogle Architects rozkročená mezi Prahu a Londýn kreslí domy pro české miliardáře, na prestižním realitním veletrhu MIPIM získala projektantskou obdobu filmového Oscara za budovu pro nejsilnější laser na světě v Dolních Břežanech. „Co se nakreslilo, musí být proveditelné, a to za peníze, které klient řekne,“ tvrdí Viktorie Součková, architektka a spolumajitelka Bogle Architects.

Stavějí se v Praze hezké domy?

Všechna města ve světě investují do krásných velkých budov. V Praze se neinvestuje. Stále mě mrzí, že nemáme Kaplického knihovnu, není dlouho probíraná nová budova filharmonie, spolupráce města a soukromých investorů se neděje. Stavby typu laserového centra v Dolních Břežanech jsou výjimkou.

1080p 720p 480p 360p 240p
Architektka Viktorie Součková z kanceláře Bogle Architects popisuje rezidenční projekt skupiny KKCG v Praze 5, který toto studio připravuje ve spolupráci s dalšími projektanty.

V čem je podle vás problém?

Developer je tu stále sprosté slovo. Lidé občas křičí, že jim chce investor zastavět park, kam chodí venčit psy. Neuvědomují si však, že to často není veřejný park, ale soukromá parcela, a ke všemu stavební. Navíc by si měli uvědomit, že developeři tu byli vždy. I ve středověku, jen se jim říkalo jinak. Stavělo se a investovalo v každé době. Město se musí naučit s developery spolupracovat. Nesmí to být záležitost korupce pro jednu osobu, ale město musí jasně říct, co od developera chce. Postav nám park, udělej dětské hřiště nebo, jako je tomu v Anglii, postav část bytů pro sociální bydlení.

Jsou angličtí úředníci vstřícnější k povolování staveb?

V Anglii získání všech povolení trvá rok, maximálně dva. Tady se všechno neuvěřitelně prodlužuje. Například u projektu, který jsme udělali pro společnost Daramis Group v Praze 6, trvalo jen získání územního rozhodnutí čtyři roky. Investoři jsou v této situaci otrávení a snaží se pak naopak z projektu dostat maximum.

Zmínila jste břežanské laserové centrum. Co takováto stavba znamená pro architekta?

Laser v Břežanech byl skutečně neuvěřitelně komplikovaný projekt. Nejen z hlediska architektury, ale i kvůli koordinaci tolika profesí. Nikdy nikdo takovéto centrum pro nejsilnější laser na světě nepostavil. Do Prahy za námi jezdili specialisté z Velké Británie, Francie, Německa, Ameriky, jednali jsme se špičkovými fyziky.

Základní požadavek totiž byl, že se objekt nesmí hnout, a to ani o nanometr. Přístroje jsou tam natolik citlivé, že i takovýto pohyb by je mohl ovlivnit. Samotná laserová hala je obrovská betonová vana o velikosti fotbalového hřiště, která je přivrtaná na skálu. Stavba zasahuje osm metrů pod zem, dvanáct metrů nad zem, má dvoumetrové betonové stěny. Podařilo se nám to, co jsme nakreslili, také postavit.

OBRAZEM: Realitní boom nenávratně mění okraj Prahy. Prohlédněte si, jak se zahušťuje sídliště

Postavit, co se nakreslilo, není běžné?

V dnešní době můžete udělat skvělé vizualizace, všechno na nich vypadá perfektně. Pak ale zjistíte, že návrh je v rozporu například s požadavky na osvětlení, špatně je celá orientace domu, projekt finančně nevychází. Co se nakreslilo, musí být proveditelné, a to za peníze, které klient řekne. Spousta architektů sleduje svoje ego a trvá na určité podobě projektu, ať to stojí, co to stojí. To v Londýně neexistuje. Investor tam řekne, co chce a jaký má rozpočet, a úkolem architekta je, aby se do rozpočtu vešel a vymyslel něco chytrého a hezkého.  Pokud se tak nestane, zůstane projekt v šuplíku.

To developeři v Česku nehrají ve vztahu s architekty prim?

Developeři v Anglii mají vizi. Chtějí postavit něco velkolepého a přesně vědí co. Mají dokonale spočítáno, kolik co stojí, ale současně si uvědomují, co jejich projektu dodá přidanou hodnotu. Tady mi připadá, že někteří developeři stále dokola jako na běžícím pásu opakují totéž. Věřím, že se to v Praze zlepší a bude se stavět kvalitní architektura. Všichni musíme být optimisté a věřit v kvalitu, abychom tu dalším generacím zanechali něco, na co budou hrdé.

Investorům v Česku vize zatím chybí?

Při zadání projektu často od investora slyšíme jen to, kolik metrů čtverečních chce postavit. To ale není zadání. Musí říct, jestli to bude luxusní projekt, nebo jestli se zaměří na rodiny s dětmi či na mladé páry. Developer často očekává, že to za něj vymyslí architekt. Spoléhá se na to, že za něj projekt prodá jen dobrá lokalita a metry čtvereční.

To se ale mění. Mimo jiné pod tlakem nové generace, která má zkušenosti ze světa a ví, že všechno nemusí být stejné. Od kvantity se tedy developeři budou muset více přesunout ke kvalitě. Například v současnosti máme zadání navrhnout v Praze kancelářskou stavbu, na niž by se jezdili dívat lidé z celého světa podobně jako na Tančící dům.

Dodavatel technologií pro Blanku sčítá dluhy, věřitelé chtějí sedm miliard

Dorůstání nových generací ovlivňuje architekturu?

Podívejte se například na kancelářské budovy, v nichž začíná pracovat nová generace mladých lidí. Nevyrostli v komunismu, ale ve svobodné zemi, cestují, častěji mění zaměstnavatele, žijí na sociálních sítích. Kanceláře pro tento typ zaměstnanců vyžadují již zcela něco jiného než u lidí, kteří přišli do práce s kufříčkem na osm hodin denně a až do důchodu se ze židle nehnuli. Nové kanceláře mají spoustu zón pro neformální setkávání, hodně odpočinkových míst, jsou zelené.

Děláte rovněž pro investiční skupiny českých miliardářů. Má práce na jejich zakázkách nějaká specifika?

Vždycky má rozhodující slovo ten, kdo je nejvýše. Zásadní je, přes kolik lidí k němu musíte jít, než dostanete odpověď. Například Penta je velmi efektivní, pracuje se s nimi výborně. Rozhodnou a jdou tím směrem, nemění rozhodnutí podle toho, jak se zrovna vyspali. V případě skupiny KKCG je naše spolupráce teprve na začátku, ale zatím funguje také velmi dobře.  

Jaká byla vaše cesta k architektuře?

Chodila jsem na matematicko-fyzikální gymnázium, ale asi i díky rodičům, kteří jsou projektanti, jsem se nakonec rozhodla jít na architekturu. Přihlásila jsem se na ČVUT i Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Dostala jsem se na obě a myslela si, že obě zvládnu. Na Umprum mě ale velmi brzy vyvedli z omylu. Rozhodla jsem se zůstat tam. A bylo to skvělé, protože jsem se mohla učit společně se sochaři, malíři a dalšími umělci.

Dubaj bude mít dynamický mrakodrap s otočnými patry

Tam jste také studovala u Evy Jiřičné?

Přišla učit, když jsem byla ve třetím ročníku. Bylo to osvícení. Do té doby se učilo stylem, tady máte parcelu a na ní vyprojektujte hotel. Zatímco ona chtěla, abychom o projektu nepřemýšleli jen jako architekt, ale také jako developer a město. Museli jsme zdůvodnit, proč tam chceme postavit zrovna toto. Všechno bylo o přemýšlení a vymýšlení. Technické věci se doučíte potom, důležité je ale umět přemýšlet o konceptu. Eva Jiřičná mě právě dostala do Anglie na zkušenou do studia Normana Fostera. Odjela jsem tam na tři měsíce a zůstala jsem skoro osm let.

Co pro vás znamenalo působení u celebrity typu Normana Fostera?

Byla u něj skupina neuvěřitelně talentovaných a pracovitých architektů. Tam jsem se naučila, že všechno, co z kanceláře vyjde, nesmí být uděláno na sto, ale na dvě stě procent. Ve Fosterově ateliéru jsem rovněž potkala Iana Bogla, zakladatele naší kanceláře.

Jak vlastně fungují takto velká architektonická studia?

Při mém nástupu k Fosterovi tam pracovalo 350 lidí. Během krátké doby jich ale najednou bylo třináct set. Když jsem u něj začínala, tak se Norman Foster na projekty zpravidla díval osobně třikrát – při tvorbě konceptu, když projekt dostal stavební povolení a při otevření. Později si ale myslím, že řadu projektů své kanceláře už ani neviděl a vybíral si, čemu bude věnovat pozornost.

Výstavba průmyslových budov roste a koncept od architekta by měl být nezbytností

 

Viktorie Součková (42)

 

Vystudovala architekturu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze u Evy Jiřičné, následně působila ve studiu architekta Normana Fostera v Londýně. Tehdy se podílela například na projektu administrativního centra Metropolitan ve Varšavě nebo na nové budově prestižního dostihového závodiště v anglickém Newbury. Je matkou čtyř dětí.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!