Tata Bojs: Za 25 let v kapele jsme toho museli i dost obětovat | E15.cz

Tata Bojs: Za 25 let v kapele jsme toho museli i dost obětovat

Tata Bojs: Za 25 let v kapele jsme toho museli i dost obětovat
Milan Cais a Mardoša
• 
ZDROJ: Salim Issa
31. května 2013 • 08:46
Dušan Kütner
Skupina Tata Bojs patří od začátku tisíciletí k nejúspěšnějším a kritiky nejvíce oceňovaným českým kapelám. Jako jedna z mála dokázala vyprodat i velké sportovní haly. V červnu skupina oslaví 25 let od založení. „Často si lidé myslí, že jsme profesionální hudebníci, ale jsme tak napůl. Pro nás jsou koncerty spíše sváteční záležitostí. Takže by se tím živit asi úplně nešlo,“ říkají zakladatelé a jediní původní členové kapely Milan Cais (na snímku vlevo) a Marek Mardoša Huňát (vpravo).

E15: Co bylo prvním popudem založit ještě v základní škole, v sedmé třídě, kapelu? Přece jen v té době mají téměř ještě děti jiné starosti, jako hrát si na vojáky a podobně?

Milan Cais: I my jsme si hráli na indiány. Ale zároveň jsme snili o tom, že si jednou založíme kapelu. To bylo už v nějaké čtvrté páté třídě. Bylo to hodně dané tím, v jakém prostředí vyrůstal Mardoša, neboť jeho rodiče měli k hudbě blízko. Rádi vzpomínáme na jedny narozeniny, myslím že Mardošovy deváté…

Mardoša: To bylo v lednu 1983.

Cais: …kdy vyšla deska Combat Rock od The Clash, kterou máme dodnes moc rádi. V té době jsme byli asi jedni z mála dětí, které měly rády The Clash. Najednou jsme tím byli pohlceni – kapelami, pankáči, začala se nám líbit jejich bezprostřednost, možná rebelství, které z toho koukalo. U nějakých známých se jednou pouštěl ze sto padesáté kopie na VHS film The Great Rock’n’Roll Swindle (hudbu k němu nahrála skupina Sex Pistols – pozn. red.). Byl úplně rozmazaný, ničemu jsme nerozuměli, ale šla z toho taková energie a rebelství, že mi to utkvělo v hlavě. To celé skládalo mozaiku touhy se také nějak podobně profilovat, dělat a hrát muziku.

E15: Kolik času uplynulo od prvního nápadu k první vlastní písni a k prvnímu koncertu?

Cais: Výrazně se to zlomilo v sedmé třídě o Vánocích v roce 1988. Mardoša tehdy dostal skutečnou baskytaru, která se dala zapojit do zesilovače a vyráběla zvuk. To byl začátek.

Mardoša: První nápad byl v devíti letech, kdy jsme se tím nadchli. Už tehdy jsme napsali jednu písničku Národní výbor, kterou jsme si jen zpívali. Hudební nástroje jsme tehdy ještě neměli a ani bychom na ně neuměli hrát…, což jsme ještě neuměli dlouho, i když jsme už nástroje měli. První koncert se nám podařilo zorganizovat v osmé třídě. Takže to trvalo pět let.

E15: Kdy jste dostal první bicí?

Cais: Na jaře 1988. Byly z bazaru na Národní třídě, stál kousek od místa, kde je dnes pomníček 17. listopadu 1989. Vůbec jsem tenkrát netušil, jak je mám postavit a co kam patří. To bylo v květnu. Pak jsme je převezli do zkušebny, začali zkoušet, nabalili jsme do toho i nějaké spolužáky. Na konci školního roku, 29. června 1988, byl první, legendární koncert, od kterého datujeme vznik Tata Bojs.

E15: Co jste na něm hráli? Vlastních písniček jste asi moc neměli?

Mardoša: Byl to krátký koncert, asi dvacetiminutový, ale už tehdy jsme hráli jen vlastní písničky. Tak to bylo už od začátku našich koncertů. Částečně to bylo dáno i tím, že jsme neuměli moc hrát, takže jsme neuměli zahrát ani písničky, které lidé znali a věděli, jak mají znít. Proto jsme si vymýšleli svoje vlastní, jednoduché. Měli jsme tři akordy, hráli to táborákovým způsobem a převáděli je do elektrické podoby.

Cais: Končili jsme tehdy základní školu, a to byla ideální příležitost zorganizovat koncert. Vyvěsili jsme po Dejvicích a Hanspaulce leták, že Tata Bojs pořádají Hanspaulský festival a že hledáme a podporujeme konkurenci, hlaste se v 8. A. Přihlásily se čtyři kapely. Tehdy to byl i zcela první koncert skupiny OTK, jejímž členem byl i Ondřej Ježek, dnes velmi uznávaný producent. Koncert tak měl formu festivalu, který se mimochodem udržel dodnes. Léta se festival nekonal, byl obnoven až v roce 2000, ale od té doby vždy na konci školního roku organizuje koncert školních kapel nebo jejich kamarádů.

Milan Cais a MardošaMilan Cais a MardošaAutor: Salim Issa

E15: Vy jste z Hanspaulky, která je známa tím, že tam působila velká muzikantská komunita – Ivan Hlas, Martin Kraus, Petar Introvič, Ondřej Hejma, bratři Tesaříkové –, která se věnovala blues a bluesrocku. Jak to, že vás tyto styly minuly?

Cais: Bluesově laděnou píseň jsme měli asi jen jednu jedinou. Asi to u nás bylo dáno tím, že jsme se narodili později a do už trochu jiné doby. Poctivé české bluesové kořeny jsme proto nikdy v hudbě nepromítali, protože jsme je necítili. Nás bavil jiný typ hudby. Nicméně přesto máme k Hanspaulce vztah, stále se k ní hlásíme, ostatně každý náš koncert začínáme slovy, že jsme kapela z Hanspaulky.

Mardoša: Když to tam opravdu jelo, tak jsme byli malí, to nám bylo devět deset. Mí rodiče do Houtyše (kultovního Hostince u Tyšerů, kde se scházela hudební komunita – pozn. red.) chodili často, ale nás doma hlídaly babičky. Ale my jsme více hudebně vyrůstali na The Clash, na nové vlně a dalších. Určitě nás ale ovlivnilo, že na Hanspaulce byla hudba tolik přítomna. Ale když jsme začínali my, tak většina známých muzikantů už na Hanspaulce nežila, posléze i Houtyš už byl zavřený. My jsme byli ta další vlna, i když vlastně jsme v ní byli sami. Takže to bylo spíše takové žblunknutí.

E15: Kdy jste si poprvé řekli, že už na nástroje umíte hrát a ovládáte je opravdu slušně?

Cais: No tak to jsme si zatím ještě neřekli. Party a písničky vymýšlíme tak, abychom to byli schopni zvládnout. Myslím, že přílišné muzikantské vybavení je v určité fázi, když už to přeroste míru, možná i trochu přítěží pro hudebníky, pokud s tím neumějí nakládat. To není náš případ, my jsme vždy šli po jednoduchosti. Mám nejraději jednoduché party, ale chytře poskládané k sobě. To je třeba případ Beatles nebo The Police, kteří hráli jednoduše, ale měli to dobře vymyšlené. Pro mne je důležitější, aby píseň měla hlavu a patu textově, nepotřebuji slyšet skvělá sóla. Na druhé straně když kapela neudrží rytmus, tak to může být sebelepší píseň, ale nedá se to bohužel poslouchat.

E15: V roce 1990, těsně po změně režimu, jste byl v New Yorku. Jak vás ten pobyt ovlivnil?

Mardoša: Hodně. To byla rána. Ocitnout se v New Yorku i dnes je zážitek, ale tehdy ten přechod sice z porevolučního, ale stále ještě šedivého prostředí bylo neskutečné. Čerpal jsem z toho dlouho. Táta, který už tam byl, mě například hned z letiště vezl na koncert do Lincoln Centra na Philipa Glasse, který s orchestrem živě doprovázel promítání filmu Powaqqatsi. A ke konci pobytu jsme viděli koncert Milese Davise. Davis rok na to zemřel, takže jsme jej viděli ke konci kariéry, ale byl to nářez. Myslel jsem si, že to bude nějaký starší usedlý pán a bude hrát jazzík. Ale měl mladou kapelu a vůbec se s tím nepárali. Táta v publiku navíc chytil paličku od bubeníka. Přivezl jsem si i baskytaru, kterou jsem nahradil tu svou úplně první. Mám ji dodnes a nedávno jsem si ji nechal repasovat. Hraje dobře.

E15: Kdy jste se z amatérské kapely, kdy jste studovali či pracovali, přeměnili na profesionální kapelu, kdy by vás živilo jen koncertování a vydávání desek, které patřily k nejprodávanějším? Nastalo vůbec nějaké takové období?

Cais: Právě že takové období příliš nenastalo. To je taková mýlka. Často si lidé myslí, že jsme profesionální hudebníci, ale jsme tak napůl. Máme nastavený nějaký model hraní a četnosti koncertů a nechceme jej příliš měnit. Nikdy jsme nebyli typ kapely, která by objížděla republiku stále dokola. Pro nás jsou koncerty spíše sváteční záležitostí, nehrajeme jich tolik do měsíce, máme i období, kdy dva tři měsíce nehrajeme vůbec. Takže by se tím živit asi úplně nešlo. Snažíme se ale profesionálně přistupovat k věcem, které s tím souvisí, dělat dobrou a dotaženou show, aby všechny věci kolem klapaly. Dostat se pod tlak toho, že se musí neustále koncertovat, aby člověk uživil rodinu, je do jisté míry příliš svazující.

E15: Takže má každý člen ještě další aktivity, které jej živí?

Cais: Ano, ale snaží se je prolnout s Tata Bojs, protože kapela je priorita. Jedinou pravidelnou práci má (kytarista) Vláďa Bár, ostatní jsme takoví „volnonožkaři“. Vláďa je foodstylista, ale může si dopředu organizovat a domlouvat focení podle toho, kdy máme koncerty, a tyto termíny si blokuje. Já jsem pořád aktivní v oblasti výtvarného umění, které jsem vystudoval, a je to svým způsobem můj hlavní zdroj obživy.

E15: Museli jste za ta léta kvůli skupině něco obětovat?

Cais: Bylo toho hodně. Když jsem například studoval AVU, tak jsme měli možnost různých stáží, ale já je nikdy neabsolvoval, protože jsem nechtěl zabrzdit kapelu. Mardoša měl zase možnost studovat v zahraničí. Vždycky jsme tomu obětovali maximum. Člověk si pak ale uvědomí, že tak to asi má s koníčky být. Že návratnost nikdy není taková, jako je investice energie a času do nich.

Tata BojsTata BojsAutor: Salim Issa

E15: Nehrálo také roli v tom, že vás jen hraní a desky neuživily, že vaše koncerty a šňůry byly dosti nákladné, takže vám z jejich příjmů zase moc nezbylo?

Cais: Když uděláte něco nestandardního, tak to samozřejmě nějaké peníze stojí. Měli jsme to často tak, že jsme udělali jeden dva netradiční koncerty, které byly sice krásné, ale prodělečné. Pak jsme jeli klasické klubové turné, kam už jsme tu velkou scénu a různé blázniviny nevozili. A tím jsme vzniklou díru zalepili. Teď už se snažíme to od začátku spočítat tak, aby to celé dávalo smysl i finančně.

E15: Existuje nějaké období v kapele, které by bylo zlomové? Třeba přechod od koncertů v malých klubech po vystoupení ve velkých halách a kulturních domech v roce 2002 při turné k desce Biorytmy?

Cais:

E15: K pětadvacátému výročí kapely vám 7. června vychází dvojalbum. Jaký je rozdíl oproti dvojalbu Šagalí léta, které jste vydali před deseti lety k 15. výročí?

Mardoša: Tehdy to nebyl výběr, to byla čistě reedice dvou alb, která už tehdy vůbec nebyla k sehnání. Teď znovu nejsou, protože se zase mezitím rozprodala. A také jsme tehdy vyhrabali v archivu spoustu nevydaných písniček, scének a vtipů, rozhovorů z rádií a podobně. Zatímco toto je čistě výběr, náš první. Zdálo se nám dobré to udělat k 25 letům kapely. Jednak už je to docela slušné číslo a za tu řádku let už jsme nashromáždili dost desek, takže bylo z čeho vybírat.

E15 Nějaké raritní nahrávky z let 1998 až 2013 jste nenašli?

Cais: Je tam novinka, která je sice dva roky stará, ale nikdy jsme ji neprezentovali, a tou je píseň Strašidelná. Původně jsme ji zamýšleli jako součást poslední desky Ležatá osmička. Jenže jsme se jí pak trochu lekli a přišlo nám, že v konečné fázi je tak šílená, že by mohla celé album vrhat někam, kam nechceme. I když text je v prazákladu docela vtipný. Pak je tam ještě jedna píseň, která nebyla nikdy vydaná, a to „recyklovaná“ verze písně Pěšáci. Natočili jsme ji na nástroje, které jsme si sami vyrobili z recyklovatelných materiálů. Nejsou tam kytary, bicí, basa ani klávesy, vše je hrané na věci, které se dají recyklovat – papír, plast, sklo. Výstupem tohoto zvláštního projektu byl videoklip, který byl premiérově představen prostřednictvím webu Samosebou.cz, který podporuje hudbu i recyklaci jako takovou.

E15: Trendem posledních let je přechod od prodejů fyzických nosičů k digitálním. Projevuje se to i u prodejů vašich nahrávek a vůbec obecně na fungování kapely?

Cais: Tady v Supraphonu říkají, že DVD je mrtvé a CD umírá a je v posledním tažení. Značně se to projevuje obecně na sestupu prodejů fyzických nosičů. Hledají se proto jiné kanály, takže naše výběrové dvojalbum vychází zároveň i na iTunes. Je pro nás dobrou zprávou, že se firma ještě rozhodne investovat i do fyzického nosiče, abychom to mohli mít doma na poličkách. Poklesy jsou však markantní napříč scénou nejen v Česku, ale i celosvětově. Celý byznys se přelévá do koncertů. Dneska musíte fanoušky pořád zásobovat různými specialitami a komunikovat přes Facebook a YouTube a další kanály.

E15: Kdy by mohla vyjít nová řadová deska?

Cais: Když všechno půjde dobře, tak třeba možná už příští rok někdy na konci anebo až ten další… uvidíme. Přes léto máme dost práce s turné k výročí, které skončí někdy v září. Řekli jsme si, že bychom se na podzim zase začali scházet a zaznamenávat další nápady. Nějaké už máme, takže se přidají další. Pořád nás to baví, takže uvidíme. To je ale těžké říkat dopředu.

Mardoša: Konkrétní datum stanovené nemáme. Ale říkali jsme si, že rok 2014 je hezké datum. Oba jsme ročník 1974, takže budeme mít výročí. To bychom si desku mohli nadělit.

Tata Bojs (25)

Skupinu založili bubeník Milan Cais a baskytarista Marek Mardoša Huňát ještě v základní škole. V aktuální stálé sestavě nyní hrají i kytarista Vladimír Bár, producent, zvukař a spoluautor některých písní Dušan Neuwerth a klávesista Jiří Hradil. Vydali šest studiových alb – mezi nimi i Nanoalbum (2004), které jim vyneslo čtyři ceny Anděl Akademie populární hudby včetně titulu skupina a album roku – a několik živých nahrávek a dvě alba remixů.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!