Tomáš Jakl: Pražské povstání zkrátilo válku o jedenáct dní | E15.cz

Tomáš Jakl: Pražské povstání zkrátilo válku o jedenáct dní

Tomáš Jakl: Pražské povstání zkrátilo válku o jedenáct dní
Tomáš Jakl
• 
ZDROJ: Michael Tomeš
7. května 2015 • 06:35
I dlouhých sedmdesát let po největším konfliktu v historii lidstva, druhé světové válce, mají historici stále co objevovat. Po tříleté práci se Vojenskému historickému ústavu podařilo upřesnit počet obětí pražského povstání, kterých bylo přes tři tisíce, tedy zhruba dvojnásobek proti původním odhadům. „Je stále zajímavé studovat, o čem se dříve nemluvilo, například účast vlasovců čimožnost Američanů jít, či nejít na pomoc Praze,“ říká odborník ústavu na československé vojenské dějiny Tomáš Jakl.

E15: Pro množství lidí to s odstupem 70 let vypadá, že druhá světová válka nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla.

To je obecně iluze nás, kteří se ohlížíme dozadu a víme, jak to dopadlo. Z tohoto úhlu pohledu je velice snadné hodnotit, ale hodnotit mylně. Vždy je nutné přihlížet k tomu, co věděli lidé v dané historické situaci. Pokud máme to štěstí a vidíme alternativy, mezi kterými se rozhodovali, můžeme posoudit, jestli jejich rozhodnutí bylo lepší nebo horší, ale zase jen v rámci toho, o čem se rozhodovali.

Mrtvý voják není nepřítel. Mrtvý voják je mrtvý člověk, který měl rodiče, eventuálně děti, příbuzné a přátele. Péče o válečné hroby je především službou těm, kteří přežili

E15: Vždy se hovořilo zejména o Pražském povstání, ale málokdo ví, že první povstalecké boje vypukly již 1. května, byť to bylo zřejmě spíše omylem.

Průběh v Přerově byl velmi podobný jako u ostatních povstání, která vypukla do 5. května. Stála za nimi mylná zpráva, že Němci kapitulovali, vyvolaná informacemi o Hitlerově smrti. Proto povstal i Přerov a několik sousedních obcí. Jenže Přerov ležel na velmi důležité komunikační křižovatce v týlu německé první tankové brigády. Reakce na povstání a jeho potlačení byly proto velice rychlé a tragické, neboť Němci v Olomouci poté popravili několik desítek účastníků.

Už v té době ale začínají povstání také v Úpici, Nymburku či Rakovníku, kde vlasovci, kteří už byli orientovaní protiněmecky, radikalizovali nálady obyvatelstva, přepadali německé sklady a rozdávali potraviny a zbraně. Již 3. května vypuklo povstání v prostoru od Turnova přes Semily až k Jilemnici v horním Pojizeří. Tam nabralo podobu až občanské války, protože na potlačení tohoto povstání v Pojizeří Němci vyslali oddíly (německé domobrany – pozn. aut.) Volkssturm ze Sudet. Proti sobě tak bojovali bývalí českoslovenští občané české a německé národnosti ve zcela otevřené válce. Na to se také dost zapomíná. Pražské povstání a hlášení rozhlasu poté vyvolalo povstání na zbývajícím území.

E15: Sedmdesát let je dlouhá doba. Dá se ještě o druhé světové válce říct či vypátrat něco nového?

Samozřejmě dá, protože jak říkal jeden rakovnický archivář – pro 20. století není problém nedostatek pramenů, ale jejich přemíra. Navíc ke květnovému povstání bylo množství pramenů záměrně – nechci říct schováváno, ale – nevyužíváno. A stále se nové prameny objevují. Nyní se to vztahuje zejména k počtu obětí. S kolegy ve Vojenském historickém ústavu jsme tři roky pracovali na soupisu padlých, zatím pouze v Praze. Zjistili jsme, že v úředních seznamech, které se doposud používaly, jsou velké rozdíly v datech úmrtí i narození, takže mnoho padlých chybí.

E15: Jaké je nejnovější číslo počtu obětí povstání v Praze?

Je jich dvakrát tolik proti tomu, které se dosud pro Prahu udávalo, což bylo okolo patnácti set. Kolik bylo obětí celého českého květnového povstání, to je ještě věc druhá, která bude daleko náročnější. Množství práce přitom udělají archiváři a historici v muzeích mimo Prahu. Celkový soupis bude ještě také potřeba vytvořit.

E15: Čím je nárůst počtu obětí způsoben? Nevědělo se o nich?

Některé úřední prameny, které tehdy vznikaly, nebyly veřejné a nebylo možné je využít pro úřední soupisy. Seznamy obětí zpracovával magistrát i velitelství Bartoš (které se podílelo na vedení povstání v Praze – pozn. aut.). Současně ale běželo vyšetřování policie, která všechna úmrtí zkoumala jako násilná úmrtí. Policie si vedla podrobnou evidenci, ale velmi dlouho ji nebylo možné pro badatelské potřeby v úplnosti použít.

Něco podobného se odehrálo také v lokalitě Zelená liška, která je asi nejznámější a kde vystříleli dva kryty ve sklepení včetně dětí, žen a starších osob. To bylo nedaleko Nuslí ve staré Pankráci. Lokalitu Družstevní ochoz v Nuslích Němci také vypálili, obyvatelé alespoň stačili utéct. Ale co se týče bojů o Rozhlas, tam počet obětí rovněž dvojnásobně vzrostl. Podařilo se totiž rozklíčovat oběti německých náletů na Rozhlas. Němci zasáhli budovu Rozhlasu 6. května, ale trefovali se i předtím. Například v Italské ulici číslo 15 zahynulo v jednom okamžiku zhruba 40 lidí, což je jedna z největších masových vražd, o které se téměř neví. Ti lidé nemají ani pamětní desku a budou připomenuti až nyní na nové pamětní desce.

O čem se nemluvilo

E15: Jak často se setkáváte se snahou dezinterpretovat vývoj a výsledky druhé světové války?

Souboj o interpretaci květnového povstání probíhal od začátku. Už v květnu 1945 velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr uspořádal tiskovou konferenci o tom, jak povstání v Praze probíhalo. Hned druhý den nato ji uspořádal i (komunistický představitel odboje) Josef Smrkovský a nastínil svůj pohled na jeho průběh. Rozdílné interpretace tak vznikly už hned v květnu. Po roce 1948 pak převládla interpretace, která vyhovovala vládnoucí komunistické straně. Onen „druhý život“ Pražského povstání je ale také nesmírně zajímavý. Je zajímavé studovat, co bylo zamlčováno a z jakých důvodů se o tom kterém tématu nehovořilo.

E15: Která témata to byla?

Pochopitelně účast vlasovců. To je stěžejní téma.

E15: Prezident Zeman jako jediný prezident ze zemí EU navštíví 9. května Moskvu. Říká, že jede uctít památku 20 milionů padlých obyvatel Sovětského svazu – a také právě vlasovců. Zaslouží si to tedy?

Určitě ano, protože 7. května Pražské povstání zachránili. Pokud by tady nebylo jejich dělostřelectvo a tanky první divize ozbrojených sil Komitétu pro osvobození národů Ruska, Němci by pravděpodobně povstání utopili v krvi. Z tohoto důvodu vojáci, kteří bojovali v Praze, si připomínku rozhodně zaslouží.

E15: Kolik jich padlo?

To je také předmětem výzkumu. Jediné číslo, které je udáváno a má oporu v dobových pramenech, je, že do 7. května měla první divize Ruské osvobozenecké armády ztrátu 300 lidí. Není ale jasné, jestli šlo o padlé, nebo o padlé a těžce raněné. Zatím to vypadá na druhou variantu. Z toho můžeme odhadovat, že sto až 150 jich padlo přímo v boji. Zhruba dalších dvě stě těžce raněných potom postříleli agenti ruské tajné služby NKVD a sovětské vojenské kontrarozvědky Směrše přímo v nemocnicích po devátém květnu.

Tomáš JaklTomáš JaklAutor: Michael Tomeš

E15: O čem se dlouho v souvislosti s válkou ještě nemluvilo?

Samozřejmě se stále zkoumá účast americké armády v osvobozování českých zemí. Zda Američané mohli nebo chtěli pomoci, nebo nechali pražské povstání vykrvácet, což byla ovšem komunistická interpretace. Na jedné straně tady byl striktní požadavek náčelníka sovětského generálního štábu generála Antonova, aby Američané nepostupovali na Prahu.

Na druhé straně – a to se dlouho nevědělo – měl vrchní velitel západních spojeneckých sil v Evropě Eisenhower patrně k dispozici odposlechnutý radiotelegram K. H. Franka z 30. dubna. Frank v něm uvedl, že pokud vypukne povstání, tak by bylo dobré, kdyby Američané šli dál do Čech, neboť by to mohlo vytvořit třecí plochy mezi východními a západními spojenci. Němci do poslední chvíle doufali, že se velká koalice spojenců rozpadne a oni z toho budou profitovat, dostanou pardon a postaví se na jednu či druhou stranu.

Rozhodnutí, proč Eisenhower zakázal osvoboditeli Plzně generálu Pattonovi postupovat na Prahu, mohlo být ovlivněno právě i tímto Frankovým telegramem. A už vůbec se nemluvilo o tom, že samotné povstání vedlo k tomu, že válka patrně skončila o jedenáct dní dříve, než bylo plánováno. Němci a Sověti počítali s tím, že se bude válčit minimálně do 20. května. Rudá armáda plánovala vytvoření obkličovacího kruhu s tím, že německé jednotky skupiny armád Střed budou zajaty východně od Prahy. To se nepodařilo a Němci ustoupili až k americké demarkační linii. A jen to, že Eisenhower zakázal brát německé zajatce a ty, co vzali, vydali Rudé armádě, mohlo splnit záměry pražské operace.

Nikoho nemůžete nutit k hrdinství

E15: Jste členem několika komisí pro válečné hroby. Kolik jich v Česku je a v jakém jsou stavu?

Válečných hrobů jsou na našem území statisíce a číslo se stále aktualizuje. Péče o válečné hroby je upravena zákonem. Je proto nutné je ošetřovat a udržovat v poznatelném stavu, jak to vyplývá i z mezinárodních smluv. Válečnými hroby jsou nyní i hroby na hřbitovech, kde jsou pohřbeny ostatky obětí květnového povstání, nejen tedy pomníčky v ulicích, které zdaleka neoznačují všechna místa, kde někdo padl. Podle zákona jsou válečnými hroby také pietní místa, což v našem případě znamená hlavně pomníčky padlých z první světové války, které jsou prakticky na každé návsi. Těch jsou také statisíce, protože kataklyzma první světové války bylo skutečně obrovskou demografickou katastrofou.

E15: Lepší se péče o ně?

Za komunistického režimu mělo péči o válečné hroby na starosti ministerstvo vnitra, které toho tehdy zneužívalo ke svým účelům, například k „výrobě“ nelegálů a lidí s jinou identitou. Faktické provedení v terénu skutečně pokulhávalo. Od roku 2012, od kdy zákonem o válečných hrobech přešla péče na ministerstvo obrany, se to velmi zlepšilo. Navíc paralelně fungují i různé občanské organizace, které velmi dobře s ministerstvem obrany spolupracují, například Komitét pro udržování památek z války 1866 nebo Spolek pro vojenská pietní místa.

E15: Jsou mezi nimi i německé válečné hroby?

Samozřejmě. Každý stát je podle mezinárodních smluv povinen pečovat o všechny válečné hroby na svém území, protože mrtvý voják není nepřítel, to je nutno vědět. Mrtvý voják je mrtvý člověk, který měl rodiče, eventuálně děti, příbuzné a přátele. Péče o válečné hroby je především službou těm, kteří přežili.

E15: Měl jsem známou z Petřkovic na Ostravsku, které byly jako součást Hlučínska po Mnichovu 1939 připojeny přímo k říši. Značná část obyvatel se tak stala říšskými Němci s povinností narukovat do wehrmachtu. Vzpomínala, že měla dva dědečky, jeden bojoval v Anglii, druhý na straně Německa.

To je celá široká otázka uznávání bojových zásluh po válce. Bylo mnoho těch, kteří byli pod trestem zastřelení donuceni narukovat do wehrmachtu. Mnohým se podařilo přeběhnout na druhou stranu a vstoupit do československé armády. Jenže po válce nedostali status odbojáře právě kvůli službě v německé armádě, přestože byli donuceni. Nikoho totiž nemůžete nutit k hrdinství a k tomu se nechat zastřelit, protože do armády nevstoupil. To se nedá vynutit zákonem. Své smýšlení ale projevili tím, že přestože mohli zbytek války strávit někde v zajateckém táboře v Kanadě, znovu a dobrovolně vstupovali do armády. To je otázka hodnocení odbojářských, povstaleckých či partyzánských zásluh po druhé světové válce – otázka, která je velmi složitá a bolestivá.

Tomáš Jakl (43)
Vystudoval archivnictví na Filozofické fakultě UK v Praze. V letech 1998 až 2002 pracoval v Archivu hlavního města Prahy a současně na částečný úvazek v oddělení pro dějiny okupace a druhé světové války Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Od roku 2002 působí ve Vojenském historickém ústavu jako vědecký pracovník. Ve své publikační činnosti se zaměřuje na české a československé vojenské dějiny v období 1914–1945. Byl kurátorem několika výstav a redigoval několik knih, sborníků a časopisů.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!