Tono Stano: Hlavně nebýt moc slavný | E15.cz

Tono Stano: Hlavně nebýt moc slavný

Anna Vacková

Fotograf Tono Stano nyní vystavuje v Nové galerii a poprvé nejen fotografie. Návštěvníkům nabízí jiný pohled na svou tvorbu, protože fotky kombinuje s malbami a kresbami. „Myšlenkové pochody mě vedly odjakživa k otevřenosti všem technikám, a tím je výstava unikátní. Je pozvánkou k nahlédnutí do mého ateliéru a k tomu, co se zde odehrává.“

Co můžeme očekávat od výstavy v pražské Nové galerii?

Výstava vznikla z několika různorodých směrů, zejména kombinací malby a kresby a také starších fotografií. Myšlenkové pochody mě vedly odjakživa k otevřenosti všem technikám, a tím je výstava unikátní. Je pozvánkou k nahlédnutí do mého ateliéru a k tomu, co se zde odehrává. Zajímalo mě, jestli se divák dokáže natolik uvolnit a nebude mě vnímat ve škatulce fotografa. Chtěl jsem lidem představit svůj komplexnější obraz.

Unikátní fotografie z druhé světové války. V Sovětském svazu dokázali Němci ukázat i lidskou tvář

Vaše malby nejsou známé. Je dobré prezentovat se jako multižánrový umělec?

Chtěl jsem jen svou tvorbu ukázat, nemám chuť lidem vnucovat názor. A beru na vědomí, že divák nemusí přijmout přesah.

V našich galeriích bývá prázdno. Proč nechtějí Češi vnímat umění?

Na Západě je podle mého názoru populace namíchána trochu jinak a u nás je velká inklinace k nízkosti. Západní způsob života nás systematicky nutí k vyššímu tempu a ne každému to vyhovuje. Většina tíhne k zahálčivému způsobu života. Když mají volbu, nikam nejdou. Kulturu k životu nutně nepotřebují a nemám to nikomu za zlé. Lidé mají vysoké vzdělání, ale o kulturu nestojí, možná k tomu byli uměle donuceni. Kulturní prostředí často ovládají nekulturní lidé, což přisuzuji celkovému zmatku ve společnosti. Nerezignuji a pracuji dál. Vždy dám přednost výstavě zde než kdekoli v zahraničí, kulturní scénu chci ovlivnit tady.

Dá se s nekulturním nastavením něco dělat?

Měli bychom se koukat více dozadu a poučit se, co dlouhodobě kvalitně funguje. Z poznání minulosti jsem si všiml, že lidé vždy řešili vztah k bohu. A teď se ho všichni bojí. Dle mého bůh jako takový neexistuje a všechna náboženství jsou pouze berličky, které vedou člověka k poznání. Lepší by bylo, kdyby každý přemýšlel o vztahu k vyššímu principu a na něm stavěl svůj život. Nikdy v historii jsme nebyli lépe ekonomicky zajištěni, už bychom se měli přestat orientovat pouze na profit. Je to nudná mantra.

Dokážete si představit sám sebe jako reportážního fotografa třeba ve válce?

Nikdy jsem k tomuto stylu netíhl, vždy mě víc přitahoval ateliér, kde realizuji své představy, scénáře a vytvářím umělou realitu v touze po pravdě. Vlastně ani nerespektuji reportérovu situaci – on vybírá velice úzký záběr z kontextu. Je v jednu chvíli na jednom místě, přitom se toho děje mnohem více a málokdo má možnost se dostat k lidem, kteří tu situaci vnímají úplně jinak ve svých domovech. Myslím, že je to výrazně zkreslený pohled na realitu. Takové zobrazení nereflektuje pravdu a já smyslu takového sdělení nevěřím.

Reportážní fotografie zobrazují převážně násilí. Je to proto, aby upoutaly zájem diváků?

Dle mého v těchto obrazech vidí symboly, jako je zrození či smrt, a na ty jsme velmi senzitivní. Vidím to i na své tvorbě. Když fotím modelku s bujným poprsím, je dost těžké se dostat k něčemu jinému než prvnímu plánu. Překonat symbol poprsí, potažmo mateřství je velmi těžké. Divák vesměs vidí pouze poprsí a další význam už nepromýšlí. Podobné je to i s násilím na té druhé straně.

Czech Press Photo vyhrál snímek Michala Šuly

Jak důležitá je u komerčních zakázek svoboda?

Na zakázku tvořím, pouze když dostanu úplnou volnost. Ale je to ještě práce na zakázku? Když v zakázce nebyl prostor pro mé kreativní vyjádření, snažil jsem se projektu vyhnout. Obecně jsem se za celou kariéru necítil pod tlakem peněz, i když byla doba, kdy jsem vyloženě na rozhazování neměl. Přednější je pro mě ale pocit, že můžu tvořit a že mám na tvorbu dostatečné zázemí. Mnoho toho ale nepotřebuji – v minulosti jsem spoustu fotografií nafotil pouze ve svém pokoji na koleji.

Žijeme v době, kdy fotit může každý, prezentovat se může na sociální síti Instagram a nejde o umění. Co si o tom myslíte?

Je to jako se psaním – psát umíme všichni, ale kolik je mezi námi Kafků nebo Čapků? A stejné je to s obrazem, umělec se musí prokousat do svého světa, aby jeho díla byla originální. Většina rekreačních fotografů zůstane na povrchu. Samozřejmě že se může náhodou povést fotografie, která funguje a komunikuje.

Pokud ale pracujete s obrazem kontinuálně, přístup je zcela odlišný. Vychází z našeho unikátního způsobu myšlení, který v sobě každý máme. Je otázka, jak se myšlením dokážeme dostat k tomu, kdo jsme. A když člověk dojde k poznání sama sebe, otevřou se mu dveře obrovských možností. Jenže doba je pro poznání vždy nepříhodná – je tu mnoho rozptylujících prvků a lidé nechtějí trávit čas sami se sebou a přemýšlet o své podstatě. Naopak všichni touží mít stovku přátel a setkávat se s nimi – to je zabiják pro sebepoznání.

Je možné se k focení profotit?

Je mnoho lidí, kteří nemají zkušenosti s focením, ale mají cit pro kreativní vidění, k tomu se nelze propracovat. Záleží na našem genetickém nastavení. Je opravdu zá- sadní nalézt sama sebe a své silné stránky, které nám umožňují žít. Když nejsme sami sebou, jde jen o existenci. Nalezením vlastních hodnot najdeme i sebevědomí, které přináší jedinečnost.

Fotíte klasickým fotoaparátem, nebo digitálním?

Nikdy jsem nefotil více fotoaparáty než nyní. Používám stokilový polaroid, který dělá snímky 55 × 65cm. Pak mám Sudkův fotoaparát na formát 24 × 30cm, se kterým jsem nafotil například sérii Bílý stín. Dále digitální zrcadlovku, která dělá až příliš dokonalé snímky. Pak mám malý fotoaparát, který používám jako záznamník i na cesty, a nakonec i mobilní telefon. Než jsem přijal digitál, měl jsem dvacet let jediný fotoaparát.

Nechybí vám klasická fotografie?

Trvalo mi dlouho, než jsem si našel adekvátní metody naplnění v tvorbě s digitálem. Nicméně fotokomoru ještě pořád mám a můžu se tam kdykoli zavřít. Nazval bych ji zázračnou komorou. Ten okamžik, kdy se fotografie začne zjevovat pod vývojkou, je magický. Digitální fotografie je až příliš dokonalá, občas mám pocit, že na ni člověk skoro nemusí sáhnout. Hledám způsoby, jak ji ovlivnit a trochu tu dokonalost zpochybnit.

Jste zařazen do slavného uskupení Nové slovenské vlny. Ovlivnilo to vaši tvorbu?

Nešlo přímo o skupinu, i když to tak může působit. Shodou okolností jsme byli na jedné koleji na stejné škole. Když jsem přišel v osmdesátých letech na FAMU, potkával jsem hodně skleslé lidi, skoro až letargické. V té době jsem měl ke stěžování odpor a nesu si ho dodnes. Vždy jsem žil s pocitem, že dokážu situaci natolik ovlivnit, abych si stěžovat nemusel. A nechápal jsem, na co si stěžují. Podmínky byly fantastické, Praha plná inspirace, škola výborně situovaná, s vybaveným ateliérem. Byl jsem fascinován možnostmi a začal jsem hned pracovat, což přinášelo výsledky.

Jak vám změnila život fotografie Smysl, která se objevila na titulní straně knihy The Body?

Upřímně jsem rád, že se proslavila jen tato fotografie – kdyby jich bylo víc, už bych tak rád nebyl. Tahle měla únosnou míru pozornosti. Když se chce umělec zabývat tvorbou, je potřeba soustředění a každý úspěch z něj vytrhává. Jakmile je člověk rozptýlený, přestává fungovat. Když sláva a zájem přerostou únosnou mez, stává se umělec kočovným cirkusem. A já netoužím po tom stát se podnikatelem v oblasti fotografie.

Je na začátku kariéry důležitější odvaha, nebo talent?

Nedá se říct, jestli jedno, nebo druhé. V umělci se musí potkat několik věcí naráz, hlavně víra ve vlastní komplexnost. Studenti si vybírají školu kvůli jménu, ale často jim nedochází, že právě oni školu tvoří. Když vyřadíte studenty, zůstane tam jen pár zoufalých učitelů. Škola je prázdná schránka s vybavením, to hlavně studenti se musejí rozhodnout, že budou tvořit dobrou funkční školu a směrovat tak svou energii.

Proto nechcete učit?

Nechci ztrácet čas s těmi, kterým se nechce pracovat. Lidé čekají, že jim někdo trychtýřem nalije vědomosti do hlavy a to se k velkému překvapení neděje. Měl jsem kdysi dokonce nabídku založit fotografické oddělení na UMPRUM. To velmi úspěšně zvládl Pavel Štecha.

Neustále pracujete na nových projektech. Kde berete inspiraci?

Dílo vzniká ze způsobu myšlení. Z toho, jak si ukládáme informace a jak je kdo schopen vnímat různé podprahové zprávy. Už ve starém Řecku se říkalo, že autor vlastně není tak úplně autor díla, ale skrze něj se vyjadřují múzy. Když se dostanu do stavu nezatíženosti, múzy ke mně přicházejí. Kdybych byl ve zmatku, inspiraci ani nezaznamenám.

  Tono Stano
  Narodil se na Slovensku. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě, v roce 1986 absolvoval pražskou FAMU. Od té doby pracuje jako nezávislý umělecký fotograf. Své fotografie vystavuje po celém světě. V roce 2012 prezentoval cyklus Bilý stín v Pace/Mac Gill Gallery v New Yorku. Žije s rodinou v Praze.
Autor: Anna Vacková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!