Václav Cílek: Zchudnutí lidstva by bylo jen návratem k normálu

25.6.2010 8:25   |  

Rozhovor V souvislosti s ropnou skvrnou z havarovaného vrtu v Mexickém zálivu hovoří administrativa prezidenta Obamy o největší ekologické katastrofě v historii Spojených států a uvalila půlroční moratorium na nové ropné vrty do dna Mexického zálivu.

Ropné společnosti rozhodnutí napadly a soudce Martin Feldman z federálního soudního distriktu v New Orleansu moratorium zrušil s tím, že není dostatečně odůvodněné. Americké úřady se nyní odvolávají. „Jiná možnost než těžba ropy v extrémních podmínkách však už nedokáže zaručit její dostatek. A podobně začínají problémy s jinými surovinami,“ konstatuje ředitel Geologického ústavu Akademie věd v Praze Václav Cílek.

* E15: Jaký smysl by mělo půlroční moratorium na nové vrty v Mexickém zálivu?

Upřímně řečeno, myslím si, že to měl být krok k zastrašení ropných společností, který by vytvořil americkým úřadům lepší pozici pro vyjednávání s nimi. Když se podíváme na statistiku havárií, uvidíme, že ropných skvrn je v tomto desetiletí jen asi třetina proti minulým desetiletím. Jsme svědky toho, že drobných malérů je mnohem méně, ovšem pak do toho přijde jeden velký, který se těžko zvládá. Avšak údaje o tom, kolik ropy uniká z havarovaného vrtu pod těžní plošinou Deepwater Horizon, nejsou zcela jisté. Některé odborné zdroje uvádějí, že v letech 1969 a 1979 se objevily ropné skvrny větší, než je tato. Ropa z tohoto vrtu se však stále dostává do moře, takže možná to nakonec opravdu bude s úplnou jistotou zatím největší ropná katastrofa.

* E15: Proč se tedy už teď o tomto úniku ropy mluví jako o největší ekologické katastrofě?

Všechno je víc vidět než v minulosti. A nezapomeňte, že na pobřeží Spojených států dnes stojí víc obytných domů a turistických objektů než kdy dříve, je tu velké množství rybářských farem. Ekonomické škody způsobené ropnou skvrnou jsou prostě mnohem větší.

* E15: Dá se nehodám při technicky složité těžbě zabránit?

V Mexickém zálivu pracuje tři tisíce plošin pro těžbu ropy, to je neuvěřitelné číslo. A jejich majitelé se je snaží provozovat lacino, pochopitelně. Spoléhali na to, že se dlouho nic vážného nestalo. Ze zpětného pohledu se tomu ani nechce věřit: Zdá se, že prvotní příčinou nynější havárie bylo množství betonové kaše naháněné do vrtu, aby utěsnila prostor, kde se napojuje širší a užší část vrtu. Čím hlouběji vrtáte, tím je vrt užší, aby se dalo lépe pronikat do hloubky. Těžaři vrt utěsňovali příliš malým množstvím betonu. Navíc už z vrtu stoupal plyn, který betonovou kaši ředil. Druhou příčinou byl naprosto nevyhovující systém uzavírání vrtu v případě havárie.

* E15: Copak si to nikdo předem neuvědomil?

Všichni odborníci museli vědět, že v případě havárie se úniku ropy nedá zabránit. Jenže předtím se žádná havárie dlouho nestala a to všechny ukolébalo. Těžaře i státní úředníky, kteří měli dohlížet. Mluví se o tom, že těžaři a kontroloři navázali dobré vztahy, hovoří se o společných večeřích, a omezila se ostražitost. Je to vlastně jako u bank – problémem není málo regulace, ale neúčinný dozor, takový konsenzus, že když to zatím jde, tak ať to běží dál.

* E15: Je dostatek ropy na méně rizikových místech?

Tahle možnost postupně končí, těžba se musí přesouvat do extrémních lokalit, jako je třeba Aljaška nebo mořské dno. Právě ze dna už pochází 15 procent americké ropy. Představte si to: Dnes běžně zvládnutá technologie vypadá tak, že pod plošinou máte kilometr vody, pak teprve narazíte na dno a vrtáte v něm do hloubky nějakých dvou tří i více kilometrů, než narazíte na ropu. Zatím jen několik desítek plošin dokáže vrtat ve dně v hloubce až dvou kilometrů pod hladinou. A připravují se projekty, které počítají s tím, že těžba bude probíhat v hloubce tří kilometrů pod hladinou moře. Tady prostě vždycky musí být nějaké riziko havárie.

* E15: Je v moři v těchto obrovských hloubkách alespoň ropy dost?

Část expertů soudí, že v hlubokém moři je víc ropy, než si dokážeme představit. Jiní však předpokládají, že je tam ropy mnohem méně, než potřebujeme. Výzkum je tam velmi drahý, takže nemáme dost údajů z geologických vrtů. Ale světu dnes nezbývá než hledat tam. Existuje instruktivní příklad – mexická ropná společnost Pemex, která také těží ze dna Mexického zálivu. Dnes má ověřených zásob ropy na devět let! Pokud nenajde nová ložiska, skončila. Čína se zase rozhodla nebýt tak úplně závislá na obchodu s ropou, ale hledat vlastní zdroje. Takže buduje flotilu lodí schopných těžby na hlubokém moři. A to se bavíme o zemi, která otvírá snad každý týden novou uhelnou elektrárnu. Ale stále to nestačí a Číňané zažívají výpadky elektřiny.

* E15: Je naděje, že se najdou vydatná a těžitelná ložiska ropy jinde než v moři?

S objevem nového velkého ropného ložiska se počítá jenom v Iráku. Hovoří se o tom, že to byla za režimu Saddáma Husajna uzavřená země a teď vzhledem k tamní situaci vlastně také. Takže je prý šance, že by se Irák ještě mohl stát novou Saúdskou Arábií. Ovšem otázka je, do jaké míry jsou tyto odhady jen zbožným přáním, případně manipulací s veřejným míněním – pro Američany je dobré ukázat, že ztráty, které zde ve válce utrpěli, by mohly být alespoň zčásti vyváženy přístupem k ropě. Jenže irácká vláda stejně rozdává koncese Rusům a jiným, takže kdoví, co nakonec Američané získají. Ale také si říkám, jestli to s odhady budoucích ropných polí v Iráku nebude podobné jako se zprávou, která se objevila nedávno, o nalezení mohutných ložisek řady kovů v Afghánistánu. Když se podíváte blíž, uvidíte, že třeba odhady obrovských zásob lithia jsou založeny na rozboru jediného vzorku z jediné lokality… To vypadá spíš jako snaha říci Američanům, že nejsou v Afghánistánu zbytečně, než jako opravdu seriózní hodnocení.

* E15: Kdy ropa dojde?

To se nedá jednoznačně říci, záleží na tom, kolik ložisek se ještě objeví, jak vydatné budou zásoby v hlubokém moři, ale také jaká těžební technika bude k dispozici. A nezapomínejme, že podstatné také je, kopoptávka lik ropy budou lidé požadovat. V posledních třiceti čtyřiceti letech se ve světě spotřebovává víc ropy, než se stačí nahradit nově nalezenými a zpřístupněnými ložisky. Dobře to mají propočítané ve Spojených státech. Tam nová ložiska pokrývají 70 procent vytěžené americké ropy. A to se ještě většina nových objevů nachází na okrajích starých ropných polí. Ložiska v lokalitách, kde se dříve netěžilo, představují jen asi 40 procent nových zásob. Další věcí je cena.

* E15: Ta se zvedá…

Náklady na těžbu rostou úměrně tomu, že je nutné těžit z méně přístupných míst a z větších hloubek. Firmy se snaží tajit informace, za kolik ropu těží, protože to odráží jejich konkurenceschopnost. Nicméně vypadá to tak, že průměr ve světě představují náklady někde mezi 25 a 30 dolary na vytěžený barel ropy. (jeden barel představuje 160 litrů ropy – pozn. red.) Ta nejlepší ložiska zemí OPEC mají náklady na těžbu deset až 12 dolarů na barel. V Rusku je to asi 40 dolarů na barel. Zato u nových ložisek se mluví o 60 až 90 dolarech na vytěžený barel. Ložisko ovšem musí mít určitý tlakový režim, takže obvykle musíte těžit, i když jsou třeba ceny zrovna nižší.

* E15: Zmiňoval jste poptávku po ropě. Ta se v blízkých desetiletích asi těžko sníží, když je živena automobilismem.

Právě. Uhlí a zemní plyn jako energetické zdroje můžete nahradit jadernými elektrárnami. Ropa je ovšem nyní naprosto nenahraditelná jako zdroj pohonných hmot pro automobily. Elektromobily zatím nejsou, a než se třeba rozšíří, budou ještě muset překonat řadu problémů, včetně potíží se skladováním elektřiny s minimálními ztrátami. Nejistý je i případný pohon automobilů na vodík a vodík se také vyrábí s velkým vynaložením energie. Uvádí se, že po světě jezdí asi tři čtvrtě miliardy automobilů. V Evropě a Severní Americe se už jejich počet stabilizuje, dokonce některé americké rodiny, které měly tři auta, se teď uskrovňují a stačí jim auta dvě. Zato v jiných částech světa po autech, a tedy i ropě, roste. Čína a Indie, ale také Latinská Amerika. Nebo Jordánsko, kde jsem nedávno byl. Tam se mluví o třicetiprocentní nezaměstnanosti, ale automobilů přibývá, a tedy i spotřeby pohonných hmot. Ropa je prostě opravdu nejvýznamnější nerostnou surovinou, kterou lidé potřebují, ale jejíž dostupnost se zhoršuje.

* E15: A jak je to s jinými nerostnými zdroji?

Svět má obrovské zásoby železa a hliníku, ale v chudších rudách, z nichž je získávání kovu dražší a energeticky náročnější. Také proto vzrostly ceny železa skoro o sto procent, a to se musí dříve nebo později prokopírovat do cen vlastně všeho. Veškeré ostatní kovy se stávají nedostatkovými. Vyčerpávají se jejich klasická ložiska, u nichž dobře zvládáme technologie těžby. Bude potřebné přejít na ložiska hlouběji uložená a na zpracování chudších rud. Příkladem je stříbro. Jeho klasická ložiska zmizí při současné spotřebě za deset let. Nicméně u kovů můžeme využít recyklace a vzít je zpět ze starých výrobků. Můžeme je také získat na haldách z méně vydatné rudy vyhozené při dřívější těžbě. Tím se vše samozřejmě prodraží, ale půjde to. Úplně největší problém vidím v potravinách.

* E15: V potravinách?

To je přece významný zdroj pro lidstvo a s nerostnými surovinami souvisí. V evropské samoobsluze to nevidíme, ale světová produkce potravin je na samé hranici svých možností. V rozvojových zemích přibývá obyvatel a stoupá i jejich životní úroveň. Chtějí více jídla, i masa, na které potřebujete pětinásobek i vícenásobek zrní jako krmiva. Třeba Čína se už z vývozce potravin stává jejich dovozcem. Podle různých údajů je až polovina veškeré produkce potravin závislá na syntetických dusíkatých hnojivech.

* E15: Tedy fakticky i na energetických surovinách.

Hlavní hnojivo je dusičnan amonný, k jeho výrobě potřebujete čpavek, tedy dusík a vodík. Těch je dost, ovšem výroba je energeticky náročná. Nicméně potraviny jsou rizikovější než těžba surovin. Stačí změna přirozeného chování klimatu, třeba posun v chodu monzunů, a v ovlivněných zemích může být sklizeň menší o nějakých dvacet třicet procent. A to teď nemluvím o možné změně globálního klimatu vlivem skleníkových plynů vznikajících i spalováním fosilních paliv. To jsme v tomto rozhovoru z časových důvodů nechali úplně stranou.

* E15: Potravinový trh je tedy ještě zranitelnější než trh s nerostnými surovinami.

Určitě. Stačí jedna velká neúroda, a máte hned problém. Evropské země si obvykle drží strategické zásoby potravin na dobu kratší než měsíc. Počítají také s tím, že kdyby nastala potravinová krize, zrekvírují potravinové sklady. Pokud by to stát tedy opravdu stačil udělat včas… Myslím, že s výpadkem úrody o třicet procent bychom si u nás ještě poradili, třeba snížením spotřeby masa a přímou konzumací potravin z polních plodin. Zato cenové šoky, které by se prohnaly kontinentem, by se asi nezvládly. Nicméně i tak musím říci, že ve srovnání s většinou světa je na tom Evropa velice dobře. Je tu zemědělská půda, dostupná voda, nakonec i nerostné suroviny, i když si myslím, že s uhlím bychom měli šetřit a raději víc využívat jadernou energii. Celkově by ale Evropa případné velké potravinové či surovinové problémy určitě ustála, i když ne bezbolestně.

* E15: Náš rozhovor nebyl příliš optimistický. Namalovali jsme obraz světa, v němž jsou suroviny, a tedy i výrobky z nich stále dražší, v němž produkce potravin nemusí být stabilní, životní úroveň se může snížit… Nevěříte v nějaké technologické řešení, nové vynálezy, které by nám náš životní standard udržely?

Nemůžete samozřejmě předpovídat, co lidé v budoucnu vymyslí a jak je to ovlivní. Nicméně na situaci se můžeme dívat i jinak. Poslední století je ve světové historii zcela anomální, přineslo nebývalý růst světové populace i blahobytu. Případné zchudnutí by bylo jen návratem do normálu…

Václav Cílek (55)

Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd v Praze. Narozen v Brně, střední školu navštěvoval také v Tanzánii, kde jeho otec pobýval jako geolog. Poté vystudoval hornickou průmyslovku a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Kromě geologie se zabývá rovněž klimatologií. Veřejnost jej zná jako popularizátora vědy, autora článků i knih, které mají přesah směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění i hudbě všech žánrů. Mimo jiné je držitelem Ceny Toma Stopparda za literární eseje, Ceny ministra životního prostředí za popularizaci vědy a laureátem Vize 97 manželů Havlových.

Autor: Josef Tuček

Komentáře

Čtěte také

Nový „hlídací“ čip by měl ukončit spory o důvěryhodnosti hardwaru

Nový „hlídací“ čip by měl ukončit spory o důvěryhodnosti hardwaru

Důvěřovat danému zařízení, nebo ne? Otázka nad kvalitou zabezpečení soukromých či státních citlivých dat v počítačích, mobilech a síťových prvcích se v posledních letech netýká… více

Komerční prezentace

E15news

Zpravodajství do e-mailové schránky.

Mobilní web