Václav Neckář: Nečekali jsme, že se kariéra po revoluci vrátí | E15.cz

Václav Neckář: Nečekali jsme, že se kariéra po revoluci vrátí

Václav Neckář: Nečekali jsme, že se kariéra po revoluci vrátí
Václav a Jan Neckářovi
• 
ZDROJ: suprafon
7. listopadu 2014 • 06:36
Ačkoli nebyl Václav Neckář zprofanovaný komunistickým režimem jako někteří jeho kolegové z showbyznysu, zájem o hereckou hvězdu z konce šedesátých let po revoluci klesl a 17 let nevydal nové album. To se ale po začátku tisíciletí změnilo a během devíti let vydává za tradičního autorského přispění bratra Jana již třetí desku.

Na albu označovaném jako vánoční mu přitom písně napsali i o generaci až dvě mladší autoři pod producentskou taktovkou Dušana Neuwertha z Tata bojs. „Posledních pět let jsme si s bráchou říkali, že bychom měli vánoční desku udělat. Vždyť už ji mají všichni, někteří dvě i tři,“ říká s nadsázkou Václav Neckář.

Od roku 2005 jste vydal tři alba, ale to poslední předtím bylo až v roce 1988 Pod komandem lásky. Když jste tehdy to album natáčeli, napadlo vás, že další studiové album vydáte za sedmnáct let?

Jan: Vznik alba souvisel s nástupem Michaila Gorbačova a oblevou tvrdého režimu v Sovětském svazu. Tím se začaly ledy prolamovat i tady. A náš kytarista Ota Petřina, který s námi nesměl čtrnáct let na jeviště kvůli dlouhým vlasům, najednou mohl. A když už chtěl Ota po těch letech přijít s námi na jeviště, tak přece s bigbítem. Proto na album udělal až hardrockový repertoár.

Václav: Jenže deska a poté koncerty přišly v momentě, kdy jsme začali dělat revoluci 17. listopadu. Všechno bylo najednou jinak. Obsah té desky, který byl trošičku revoluční, najednou ztrácel smysl a začal se míjet účinkem. Revoluce nás předběhla. Už to nebylo tak horké. A to jsme měli mít turné na Slovensku, dvacet koncertů. Ty se zrušily, protože jsme stávkovali. Slovenští pořadatelé se asi naštvali, protože dvacet let jsme tam na turné nevyjeli. Koncertujeme tam sporadicky a jsou to jen jednorázové výjezdy, ne turné.

Pro většinu lidí byl listopad 89 obrovskou událostí a nabytím pocitu svobody. Zrovna vás to ale naopak upozadilo, zájem o koncerty klesl a další studiové album jste vydali až v roce 2005. Nebyli jste zklamaní z takového vývoje?

Jan: To bylo logické. Tehdy se sečetlo více okolností, které nám nepřály. Například náš zvukař Pepa Hladík byl mezi těmi, kteří zvučili revoluci. Dávali jsme naše mikrofony na balkon Melantrichu a pod ním na Václaváku postavili aparaturu. No jo, jenže při ozvučování demonstrací na Letné nám napadal sníh do zesilovačů a ty nám vyhořely. Najednou jsme byli bez aparatury.

Jak takové zvučení v provizorních podmínkách vypadalo?

Jan: S Pepou Hladíkem jsme museli vyřešit například problém s propojením dalších aparatur, které stály třeba až u sochy svatého Václava nebo směrem k Můstku a do přilehlých ulic. Kabely by nám asi esenbáci přestřihli, a tak jsme aparatury od jiných kapel propojili bezdrátově. Napadlo mě použít kytarové vysílačky a přijímačky. Měli jsme jen dvě, a tak mi David Koller přinesl další dvě a ono to fungovalo. Televize a rozhlas v té době o revoluci ještě vůbec neinformovaly a městský rozhlas měl pod kontrolou Miroslav Štěpán (šéf pražského výboru KSČ – pozn. red.). Soudruzi nepočítali s tím, že by se mohli muzikanti spojit a tímto improvizovaným způsobem ozvučit demonstrace na tak velkých prostranstvích.

Co se ještě na útlumu podle vás podepsalo?

Jan: Ještě předtím nám také umřel manažer, který se o nás staral od roku 1971 a stál za vznikem Bacilů. Takže jsme najednou byli bez manažera, bez aparátu, přišla revoluce a lidé chtěli něco jiného. Zájem publika opadl a museli jsme si říct, co budeme dělat. Já šel učit a Vašek seděl doma, a abych tak řekl, pozoroval dění kolem sebe.

Václav: Chtěli jsme tehdy udělat album k 20 letům Bacilů. Plánovali jsme na něm mít jako hosty všechny kolegy a kolegyně, kteří s námi za ta léta spolupracovali. Ale už ani to nevyšlo a firma to zrušila. Tak jsme založili vlastní vydavatelství a vydali si desku sami pod názvem Časy se mění.

Kdy jste začali mít pocit, že by se vaše kariéra mohla znovu nastartovat? Třeba Michala Davida vrátili na scénu hokejisté z Nagana v roce 1998, kteří si jej pořád pouštěli v šatně.

Jan: Michal David měl výhodu, že je o generaci mladší. Jeho vrstevníci na tom byli ekonomicky lépe než my, protože my jsme se tehdy už víceméně chystali do důchodu a naše generace také. Takže v tom zafungovala i ekonomika s jejími důchody.

Václav: Nepočítali jsme s tím, že by se mělo něco otočit. Kapelu jsme dali do útlumu a dělali jen komorní koncerty. Až teprve Martin Věchet si na nás v roce 2002 vzpomněl, že by nás mohl pozvat na Trutnov Open Air. To bylo ještě za Václava Havla, s nímž jsme se tam tehdy také potkali.

Jan: To bylo ještě předtím, než Vaška postihla mrtvice. Takže jsme zareagovali tak, že jsme dali Bacily dohromady s tím, že uděláme jeden koncert a zase každý půjde po svých. Jenže se to nějak povedlo.

Václav: Pomohla nám ještě jedna příznivá okolnost, a to že si tři roky předtím Jan Hřebejk vybral písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě do filmu Pelíšky. To byla i podmínka ze strany pořadatelů, že pokud pojedeme do Trutnova, tak tuto píseň musíme zahrát. A to přesto, že jsem ji nikdy předtím živě nezpíval. Nazpíval jsem ji jako vůbec první píseň ve své kariéře, ale pak ji nikdy na koncertech nehrál. Nahrál jsem ji totiž s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu (TOČR), se kterým jsem pak už nikdy nekoncertoval. Ale teď už ji hrajeme. Díky Hřebejkovi už musíme.

No a to je dobře, nebo špatně?

Jan: Dobře, vždyť si ji lidé zpívají s námi. Dost nás překvapilo, že si mladší generace vzala tuto píseň za svou. Ale jak vždycky říkám, všechno a všechny prověří čas. Asi je ta píseň dobrá a čas ji prověřil.

Václav: Prostě mě k tomu donutili. Stejně jako mě Petr Muk donutil zpívat Stín katedrál. To jsem kdysi dávno nazpíval s kapelou Mefisto a Helenou Vondráčkovou v divadle Rokoko. Píseň napsal Karel Svoboda ještě předtím, než si jej pro sebe separoval Karel Gott, pak už psal jen pro něj. Píseň jsem tehdy nazpíval a tím to skončilo a léta letoucí jsme ji nehráli. Proč taky. Zapomnělo se na ni. A zase přišel Petr Muk, vzpomněl si na to, že se mu tahle píseň líbí, a udělal ji ve své verzi.

Jan: A najednou ji po Vaškovi chtěli na koncertech. Takže jsme se ji museli znovu naučit. Osudy některých písní jsou velmi překvapivé.

V Trutnově jste měli hrát ještě jednou v roce 2007. Kvůli tomu, že Lidové noviny tehdy napsaly o údajné spolupráci Václava s StB, na to ale nedošlo.

Jan: Já vám to řeknu takto – byli jsme všude na plakátech po celých Čechách, že tam budeme. A najednou vyšel tenhle článek. V době okurkové sezony bulvární novináři vytěžili jen některé informace ze složky, kterou si na bráchu vedla StB, aniž by šli do hloubky a zjistili si, jak to opravdu bylo. Prostě z něj udělali estébáka. Pak se novináři Věcheta ptali, jestli chce, aby ten „estébák“ na trutnovském festivalu, který má punc boje proti bývalému režimu, vystoupil. Byl asi zaskočený, tak řekl, že se k tomu musí nejprve vyjádřit Václav a teprve poté se vyjádří i on.

Prostě ho začali kádrovat. Aneb vstanou noví kádrováci. Tak jsem řekl, že to tedy ne. Měli jsme tehdy v dobré víře přijet za poloviční honorář. Tak jsem Věchetovi řekl, že žádné vyjádření nebude, a když přijedeme, tak jedině za plný honorář, a jestli někdo napíše, že tam nejedeme kvůli tomu, že byl Václav označen za estébáka, tak to není pravda – je to tak, že vy na nás nemáte peníze. Tak to bylo.

Chtěli jste se soudit. Jak to dopadlo?

Jan: Vašek se nechtěl soudit, já ano. Protože jsem se strašně naštval. To si myslel, že budeme dávat nějaké prohlášení? Proč? Václav se ničeho nedopustil, žádný estébák nebyl. Jestli ho tam chceš, tak zaplať. Nemáš peníze? Na shledanou.

Václav: Tehdy tam ale vystoupila Marta a něco na mou obranu tam řekla.

S Martou Kubišovou jste se po letech potkali i na vašem novém albu Mezi svými. Nazpívali jste – vůbec poprvé – duet. Za komunistů to asi nešlo, ale proč se tak nestalo?

Václav: To je pravda, nikdy jsme spolu žádný duet nenazpívali. Asi jsme čekali, až přijde pravá chvíle.

Jan:

Proč novou desku označujete jako vánoční album, když to nejsou koledy, ale autorské písně z dílny o generaci až dvě mladších autorů?

Václav: Posledních pět let jsme si s bráchou říkali, že bychom měli vánoční desku udělat. Vždyť už ji mají všichni, někteří dvě i tři. A vzhledem k tomu, že mi Dušan Neuwerth s Janem Muchowem a Jaromírem Švejdíkem před třemi lety věnovali Půlnoční (píseň k filmu Alois Nebel, která tehdy ovládla hitparády – pozn. red.), tak mě to nakoplo, že by z toho mohla být i celá deska.

Jan: A proto tam píseň Půlnoční nakonec není. Slovo Půlnoční se alespoň objevuje v textu dvou písní.

Václav a Jan Neckářovi
Václav Neckář (71) S bratrem jsou synovci herce Eduarda Dubského. Jako herec také začínal v divadlech v Mostě, v Plzni a pražském Rokoku. Ve druhé půli šedesátých let hrál v oceňovaných filmech včetně oscarových Ostře sledovaných vlacích a Skřiváncích na niti. Jako zpěvák prorazil v triu Golden Kids s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou (1968–1970). Po zákazu činnosti Kubišové se dal na sólovou dráhu a se skupinou Bacily vydal 15 alb, kterých se prodalo přes sedm a půl milionu kusů.
Jan Neckář (65) Na rozdíl od bratra získal hudební vzdělání ve hře na violoncello a na klarinet. V roce 1971 založil společně s Otou Petřinou skupinu Bacily, o tři roky později se stal jejím lídrem. Pro bratra napsal a složil hudbu ke známým písním jako například Doktor Dam Di Dam či Tvým dlouhým vlasům.
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!