Zamilovanost je nevyčerpatelné téma, říká skladatel Ivan Král | E15.cz

Zamilovanost je nevyčerpatelné téma, říká skladatel Ivan Král

Dušan Kütner

Rockový kytarista a skladatel Ivan Král si světové renomé vydobyl jako spoluhráč Patti Smith a Iggyho Popa a autor hitů jako Dancing Barefoot nebo Banga-Bang. Koncertuje ale již jen zřídka – v Česku hrál letos šestkrát, ve Státech už nekoncertuje téměř vůbec. „Hrát v Americe, když už vám není dvacet, to je oříšek. Budete mít manažera, bude vám domlouvat koncerty, zavede vás do každé díry, bude chtít patnáct procent a můžete se z toho zbláznit. To se mi už nechce dělat,“ říká devětašedesátiletá ikona nejen tuzemské scény

Loni jste hrál na festivalu Metronome v Praze, kde jako hlavní hvězda vystupoval Iggy Pop, se kterým jste na začátku osmdesátých let vydal dvě alba. Potkali jste se tehdy v zákulisí?

Bohužel ne. Volal jsem jeho manažerovi, se kterým se znám léta, ale nebylo to ve správný čas. Iggy také hned po vystoupení mizí. Nejsou to ty staré časy, kdy lidé po koncertě říkali: Pojďte do šatny, něco si dáme. Viděl jsem jej například v Torontu. Hned po vystoupení tam byli čtyři chlapi, drželi deku, on do ní skočil a hned ho šoupli do limuzíny. S nikým se nebavil, ani neřekl ahoj.

Iggy Pop je naprostý živel. Stíhal jste při společném hraní a natáčení jeho životní styl?

Já jsem se jeho styl nesnažil napodobovat. Ale vždy se mi na něm líbilo, že byl sám sebou, i když si tím někdy mohl zničit život. Takový je, nic nepředstírá. Nezajímá ho, co mu nějaký manažer zakazuje s tím, že „tohle nesmíš říkat“. Vybudoval si tak ale, i když velmi těžce, velkou svobodu.

Festival Signal jsme museli zpoplatnit, říká organizátor Pošta. Chystá se nová trasa

Kdy jste se dali dohromady?

Poprvé jsem jej potkal v roce 1973. To už jsem hrál s Patti Smith. Asi jsem se mu líbil. A on mně taky. A on se vždycky někde objevil a říkal: S tímhle chlapem budu jednoho dne hrát. A já mu odpovídal: Hele, prober se. Ke společnému hraní tak došlo samozřejmě až poté, co skončila Patti Smith. Nahráli jsme pak i pár desek. To byla docela šťastná náhoda.

Na vaši druhou společnou desku Party jste s Iggy Popem napsali osm písniček. Jak společná tvorba vypadala?

Dodnes jsem hrdý na to – a říkají to i mnozí kritici – že je to prý nejhorší deska, kterou Iggy Pop nahrál. Připravovali jsme ji šest měsíců v jednom hotelu na Manhattanu na 44. ulici. Já bydlel někde v osmém patře a on v desátém. Psal jsem všechnu hudbu, pak jsem mu ji přinesl a on psal slova. A když jsme po tom půlroce byli připraveni, šli jsme do studia.

Jak nahrávání vypadalo?

Nahrál jsem vždy základy a ostatním klukům jsem řekl, jak by to mělo vypadat. A pak přišel Iggy a z fleku začal zpívat zcela jiná slova, než původně napsal. A občas jsme se u nich váleli smíchy. Třeba vymyslel verš I hear the sheep bleat (Slyším bečet ovci, pozn. red.) Vůbec jsem netušil, co to znamená. Potom, protože producent byl zoufalý, pozvali člověka, který produkoval Monkeys. A to byl hroznej porod, protože všichni, kteří se na tom podíleli, byli na kokainu včetně Iggyho.

Zápisník Dušana Kütnera: Skřeky z Hradu

Mohl jste s tím něco udělat?

Říkal jsem jim: Už toho nechte a pojďte něco dělat. Ale nic. Jednou mě dokonce zavřeli do takové prádelní místnosti, abych už jim do toho nekecal. A pak natočili Bang-Bang, a to s orchestrem. Stejně tak upravili ještě několik dalších písní. Celou dobu nahrávání jsem ale nevěděl jednu základní věc – že se tak choval, protože celá deska byla jeho vzpourou proti vydavatelství Arista. Nenáviděl je a vůbec mu nezáleželo na tom, kolik peněz na to dali.

Jak to vypadalo mimo studio?

Tak třeba vždy, když jsem v hotelu zaklepal na jeho dveře, měl tam pár nahých holek. Dal mi notes s texty, já se na to podíval a ptal se, co třeba znamená tohle slovo. A on najednou, jako kdyby byl můj otec, mi to začal laskavě vysvětlovat – jen aby se mohl před těmi holkami vytahovat. Těch historek jsou tisíce.

Mnozí vás vnímají jako emigranta, ale vy jste do Států neodešl z vlastní vůle, ale za rodiči.

Otec to celoživotně plánoval. Pracoval pro ČTK jako tlumočník a mnohokrát jej poslali nejen na Východ, ale i do západní Evropy. Vždy se vrátil. Ale když jsem byl v deváté třídě, tak rodině oznámil, že mu nabídli místo překladatele OSN v New Yorku. Moje první reakce byla – ty vole! Takových desek si budu moct nechat přivézt a pouštět je klukům z kapely Saze, se kterýma jsem tehdy hrál v Československu.

Nepustili nás ale jako celou rodinu. Odjeli jen máma s tátou a my jsme tady museli zůstat s bráchou asi dva a půl roku sami. Poté nám ale dovolili, že můžeme na měsíc vycestovat s nimi. A myslel jsem si, že se za měsíc vrátíme, stejně jako časem rodiče. Jenže hned po příjezdu bylo první sezení rodiny u stolu a táta říká: Tak, vy tady půjdete na vysokou školu, naučíte se další jazyk, to není špatný.

Problémy UniCreditu s internetovým bankovnictvím pokračují, historie plateb může být chybná

Co jste mu na to řekl?

Já jako osmnáctiletý debil jsem se rozbrečel a na co jediné jsem myslel, byla ta moje kapela v Československu, protože jsem pro nic jiného nežil. Tehdejší komunistický systém na mě nepůsobil, já jsem slyšel jen hudbu a říkal jsem si, že tím se budu živit.

V Americe jste po příjezdu pracoval dva a půl roku pro slavné beatlesovské vydavatelství Apple Records. Jak jste se k tomu dostal?

Skončil jsem vysokou a měl jsem být učitelem hudby a francouzštiny. Ale nikde v té době nebylo místo. Můj první džob tak byl na benzince někde na Staten Islandu s pracovní dobou 18 hodin denně. Každý den jsem se proto díval do New York Times, jestli někoho nepotřebujou do kanceláře. Nade mnou stál nějaký anděl a já když zavolal na jedno číslo, tak říkali, ano, někoho potřebujeme, přijďte.

Tušil jste, kam jdete?

Vůbec jsem nevěděl, o koho jde. Přišel jsem na 53. ulici na Broadwayi, výtahem vyjel do 42. patra, tam byla příjemná paní, která mi otevřela dveře − a myslel jsem, že padnu. Všude po stěnách visely zlaté a platinové desky Rolling Stones a dalších slavných kapel a já si říkal: Ty vado, kde to jsem? Pak mě přišla přivítat sekretářka a říká: Já pracuju pro fanklub Beatles a vy budete odpovídat na dopisy fanoušků. A tak to začalo.

Potkával jste hlavního šéfa firmy a manažera Beatles Allena Kleina?

Jo, trávil jsem s ním hodiny a hodiny. Vždycky mě poslal pro ten nejlepší steak a podělil se se mnou. A občas říkal: Já vím, že máš jít domů, ale pojď, najíme se a pusť mi nějaký film. Byly tam i intimní story, přišla třeba paní, tak říkal: Nikdo za mnou nesmí. A jednou zase přišel John Lennon a bušil mu do dveří, že potřebuje peníze. A tak podobně.

Karel Fillner: Z automatu prší bitcoiny nejrychleji

To už jste hrával po newyorských klubech?

Po práci po večerech jsem hrával s kapelou, která se jmenovala Luger. Byli to pohlední chlapci, jenže líní, a já jsem se pídil po něčem jiném. Přitom už jsme mohli hrát po klubech jako Max’s Kansas City a dalších, dokonce jsme hráli i s Kiss. Ale ta moje kapela nestála za nic.

Tak jsem chodil po klubech, abych věděl, co se tam děje. V těch velkých hrávaly kapely, které už vystoupily i v Madison Square Garden nebo Carnegie Hall, jako třeba Queen nebo David Bowie. Pak byla řada malých klubů a v jednom z nich jsem viděl Blondie (skupina, která se časem proslavila hity jako Heart of Glass nebo Maria, pozn. aut.). Tak jsem neváhal a šel se drze zeptat, jestli nepotřebují kytaristu. A oni, že ano.

U nich jste ale dlouho nevydržel.

Asi po sedmi měsících už jsem toho měl dost, protože měli pořád nějaké výmluvy, že nemají čas a podobně. Ale ani já jsem prostě neměl čas, já jsem potřeboval hrát.

A pak jste potkal Patti Smith?

A to bylo ono, to bylo originální. Tak jsem zase šel za jejím manažerem, a během jednoho dne mi zavolali, že jsem dostal angažmá. To jsme ještě neměli ani bubeníka. Zpočátku jsme hráli po klubech. Jednou jsme měli jako předskokana původem českého muzikanta Jana Hammera. Tam bylo tehdy snad dvacet lidí, a jestli jsme dostali pět dolarů, tak je to moc. I takové byly časy.

Proč to v roce 1979 skončilo?

Pro mne to byl šok, protože jsem si říkal, že když máme jeden hit Because the Night, tak musíme vymyslet další a další. Pak se proslavila moje skladba Dancing Barefoot, takže jsem si myslel, že to bude pokračovat. Přece jen jsme spolu byli čtyři a půl roku. Jenže jsem nevěděl, že toho kluka z Londýna, se kterým si Patti pořád telefonuje, si vezme a bude mít děti. To bylo poslední, co by mě napadlo, protože se tehdy nezdála jako rodinný typ, jako máma.

Trezory centrální banky drasticky zhubly

Po revoluci jste se do Česka vrátil, ale jen na chvíli a zase jste se jako jeden z mála emigrantů vrátil zpět do Států. Co vás k tomu vedlo?

Já bych tady býval byl zůstal. Jenže – komunisti nám všechno sebrali, a když jsme přijeli s tátou zpět, všichni na nás byli dost zlí. Ptali se: A proč jste odešli? Už vám nic nevrátíme, ani Havel vám nepomůže. Táta už to pak nervově nemohl vydržet, tak jsme šli zpátky do Ameriky a nechali jsme toho. Navíc z nás kvůli tomu vysáli dost peněz. Ale to se nestalo jenom nám, ale spoustě lidí. Já jsem z toho nezatrpkl, ale asi by to bylo skutečně jiné, kdyby rodičům majetek vrátili.

Na druhou stranu jste tady stihl produkovat pár alb, třeba Lucii, Mňáze a Žďorp nebo Garage.

Ano, to mi tehdy dělalo radost, že za mnou chodili různí lidé, abych jim produkoval desky nebo napsal písničku. Ale já jinak nevím, co je dobrý nebo špatný. Vám by se třeba něco nelíbilo, mně ano.

V Americe jste někoho produkoval?

Hodně jsem produkoval undergroundové věci, už v době s Patti. Třeba jednu dívku z Ameriky Joy Ryder, která už je bohužel na jiném světě. Pak jsem měl možnost spolupracovat s jednou kapelou ze Seattlu. Také jsem produkoval člověka, který měl hlas jako Eddie Wedder a kterého jsem kdysi přivezl na koncert do Liberce. Neuvěřitelná deska... ale nikdo ji nechtěl.

Chystáte i další vlastní album. Jaké bude?

Dokončujeme jej. Máme natočeno několik věcí a hotové by mělo být v listopadu. Bude to osobní věc, i když já nikdy neplánuju, že album má být takové nebo takové. Je to většinou o mé drahé, kterou mám strašně rád. A ta zamilovanost – to je nevyčerpatelné téma.

Ivan Král (69)
Rodák z Prahy, který na konci šedesátých let odjel za rodiči pracujícími ve Spojených státech a už tam zůstal. Od začátku sedmdesátých let hrával po newyorských klubech, největší renomé si získal jako kytarista a skladatel v doprovodné kapele Patti Smith v letech 1975 až 1979. Na počátku osmdesátých let hrál ve skupině Iggyho Popa, se kterým natočil dvě alba, přičemž na to druhé přispěl osmi skladbami. Jeho písně v čele s Dancing Barefoot a Bang-Bang nahrála řada slavných kapel jako U2, Pearl Jam nebo David Bowie. Vydal ale i řadu sólových alb.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!