Zdeněk Horsák: Ročně se vyhodí plasty za pět miliard | E15.cz

Zdeněk Horsák: Ročně se vyhodí plasty za pět miliard

Zdeněk Horsák: Ročně se vyhodí plasty za pět miliard
Zdeněk Horsák, generální ředitel společnosti SITA CZ
• 
ZDROJ: Anna Vacková, E15
2. června 2015 • 08:13
V Česku platí zákaz skládkování využitelného komunálního odpadu od roku 2024. Teprve zvýšení poplatků za skládkování ale vytvoří prostředí, v němž se vyplatí budovat nové technologie na recyklaci a zpracování odpadu. „Kdybychom dnes přestali využívat skládky, nebyli bychom konkurenceschopní,“ říká Zdeněk Horsák, generální ředitel společnosti SITA CZ, která je součástí jednotné značky SUEZ environnement působící v 70 zemích světa.

Vláda má projednat věcný záměr nového zákona o odpadech. Vychází z plánu odpadového hospodářství do roku 2024, který mimo jiné počítá s ukončením skládkování směsných komunálních odpadů. Jde Česko správným směrem?

Ano, ale se zpožděním. Na začátku devadesátých let jsme šli stejnou cestou jako vyspělá Evropa. V roce 1992 jsme napsali vynikající zákon o odpadech a do něj jsme dali i finanční nástroje. Zřídili jsme Státní fond životního prostředí, který podporoval likvidaci starých skládek a pomáhal budovat novou infrastrukturu. Zároveň jsme začali zvyšovat poplatky za skládkování, abychom si vytvořili prostor pro nové technologie. Jenže pak jsme se zastavili. Země Evropské unie postupně zvyšovaly poplatky na skládkách a přišly s dalšími opatřeními, čímž otvíraly prostor pro nové hráče z řad zpracovatelského průmyslu.

Proč se Česko zaseklo?

Protože poplatky za skládkování u nás zůstaly na 17,50 eura za tunu. Průměr vyspělých zemí Evropské unie je nyní okolo 60 eur na tunu. Poplatek je nástroj k tomu, aby se suroviny, které se bez užitku ukládají na skládku, začaly využívat jinak. Teď bude na poslancích, aby schválili, že se poplatek začne zvyšovat.

Zákaz skládkování využitelného směsného komunálního odpadu od roku 2024, který prošel loni, nestačí?

To je vynikající signál. Máme osm let na to, abychom našli ke skládkám alternativu. Na skládkách končí 9,6 milionu tun odpadu ročně. Budou se muset vybudovat nové technologie, dovézt know-how na zpracování vytříděného odpadu, aby se vůbec rozběhl obchod s druhotnými surovinami na vyšší úrovni, než je nyní. Jenom v plastech leží na skládkách nebo se vyvážejí suroviny pro plastikářský průmysl za pět miliard korun. Ty se nezhodnocují jen proto, že nemáme dostatečné zpracovatelské kapacity, třídicí linky. Nedostatkem je také nízká efektivita prvotního třídění a svozu.

Ti, kdo svědomitě třídí plasty a vymývají jogurtové kelímky, to dělají zbytečně. Ze žluté popelnice na plasty se reálně využívá tak 15 procent

Ale žlutých kontejnerů na plasty je ve městech spousta.

Systém, který máme dnes na separaci plastů, není optimální. Ti, kdo svědomitě třídí plasty a vymývají jogurtové kelímky, to dělají zbytečně. V popelnici na plast je podle našich odhadů až šestnáct druhů plastů. Z nich jsme schopni využít pět. Zbytek skončí na skládkách, nebo se levně vyveze. Ze žluté popelnice na plasty se reálně využívá tak 15 procent.

Proč toho z ní nevytřídíte víc?

Je pořád levnější vyvézt zbytek na skládky nebo prodat bez dalšího zpracování. Kdybychom to tak nedělali, nebyli bychom dnes konkurenceschopní. Jiná situace je v průmyslu. Zde především velké firmy samy tlačí na co nejvyšší podíl recyklace odpadu. Do tří let budeme připraveni na to, že skládky nebudeme téměř potřebovat.

Nezvýší to náklady na likvidaci odpadu pro obce a další původce odpadu?

To má dvě roviny. Zvýší se náklady na zpracování, ale zároveň díky tomu vznikne prodejná surovina, která má přímého odběratele ochotného za ni zaplatit. Protože mu ji dodáváme v kvalitě, která se mu hodí do výroby. V Česku dnes odpad jen vytřídíme, mnohdy ani ne na komodity, které jsou úplně prodejné, a pak hledáme někoho, komu ten plastový odpad předáme. Většinou ho prodáváme do Číny, Ruska, Turecka, hodně plastů končí i v Německu.

U směsného odpadu, který dnes končí na skládkách, ministerstvo životního prostředí počítá s tím, že se bude dál třídit a využívat. Je to reálné?

Tady jsem trochu skeptický. Kázeň lidí v separaci hlavních komodit je vysoká. Takže zbývající komunální odpad už na suroviny roztřídit nejde. Bohužel je v něm také velké množství nebezpečných odpadů. Na rozdíl od plastů či papíru chybí hustší síť pro nebezpečný odpad. Proto ho lidé raději naházejí do popelnice, čímž její obsah znehodnotí. Přebudovali jsme jednu třídicí linku v Benešově na simulátor mechanicko-biologického třídění. Výsledkem bylo, že frakce využitelné na spálení bylo velmi málo. Byla tam poměrně velká část, která by se dala kompostovat, avšak byla kontaminována nebezpečnými odpady. Velký prostor ale vidím v přípravě alternativního paliva pro cementárny, a to z domovního velkoobjemového odpadu, jako jsou skříně, matrace či židle.

Pokud je směsného odpadu zhruba tři miliony tun a od roku 2024 nastane zákaz jeho skládkování, jaké bude jeho využití?

Z pěti milionů tun tuhého komunálního odpadu jsou dva miliony tun biologického odpadu. Ten je třeba využít. Přitom pořád končí v popelnicích. Pak je tady 1,5 milionu tun surovin, které lze vytřídit. Je reálné, aby milion tun skončil bez dalšího dotřiďování ve spalovnách.

Od letoška musí obce vyčlenit místo pro sběr biologického odpadu. Má smysl třídit něco jiného, než je tráva nebo listí ze zahrad?

Jde o to, jaký standard chce město poskytnout svým obyvatelům a jak si váží životního prostředí. V Nizozemsku máme města, která chtějí, abychom jim zajistili i sběr odpadů z kuchyní. Neodvážíme obsah popelnice, ale celou nádobu a vracíme ji novou, čistou. Samozřejmě takový systém je drahý. Česko na něco takového asi není připraveno. Pokud zvládneme odpad ze zeleně a případně zbytky ze zeleniny či ovoce, bude to naprosto ideální stav.

===== Existují nástroje, které obce mohou motivovat k maximálnímu sběru a využívání biologického odpadu?

V Brně jsme převzali v roce 2010 centrální kompostárnu. V té době se tam likvidovalo méně než čtyři tisíce tun biologického odpadu. Dnes se kapacita blíží 30 tisícům tun a neproděláváme na tom. Takže jsme schopni původce motivovat, aby jejich odpad skončil v naší kompostárně.

Jak je motivujete?

Nižší cenou, než za kterou by odpad uložili na skládce. Můžeme si to dovolit, protože získáme peníze z prodeje kompostu. Máme certifikovány čtyři výrobky od nejkvalitnějšího kompostu po rekultivační substrát. Zase ale jde o to, že musíte mít ve firmě specialisty na biologický odpad. My máme dva. Ti pomáhají městům, obcím i živnostníkům najít optimální systém nakládání s biologickým odpadem. Také jde o výchovu lidí, aby třeba do jedné popelnice nedávali trávu a odpady ze zeleniny, protože pak nemáme dostatečně kvalitní a homogenní surovinu pro naše produkty.

V Česku převládá spíše názor, že je tady spousta kompostáren a naopak málo zájemců o kompost.

Utratilo se tady mnohdy zbytečně přes 1,5 miliardy korun na stavbu 190 malých komunitních kompostáren. První problém je, že se sbírá všechno a dává se to na jednu hromadu. Z takové suroviny ale nic pořádného nevyrobíte. Nějakému dělení odpadů nenahrává ani velikost provozovny. Když máte kompostárnu s kapacitou 500 až dva tisíce tun, s odpadem si nepohrajete, abyste vyrobil pět šarží kompostu.

Takže odbyt není problém?

Je. Určitě by prospělo, kdyby stát motivoval zemědělce k většímu používání kompostu.

Zdeněk Horsák, generální ředitel společnosti SITA CZZdeněk Horsák, generální ředitel společnosti SITA CZAutor: Anna Vacková, E15

V Plzni se staví spalovna odpadů, Cheb chce malou spalovnu, Veolia oznámila záměr postavit velkou spalovnu. Vy zájem nemáte?

Suez by také chtěl postavit spalovnu. Provozujeme jich v Evropě pětapadesát. Do mixu nakládání s odpadem spalovna patří. Mohly by se tady postavit dvě, maximálně tři spalovny. Pro spalovnu totiž potřebujete nejen velkou nasávací oblast, z níž bude brát odpad, ale také odbyt tepla. Spalovna na 150 tisíc tun potřebuje odpad od zhruba 600 tisíc obyvatel.

Jak velké spalovny mají šanci přežít?

Aby spalovna byla dlouhodobě ekonomická, musí mít ideálně dva kotle, každý na 150 tisíc tun odpadu ročně. Máme na to zpracovanou studii na základě zkušeností z našich evropských spaloven.

Tak velká spalovna se obejde bez investičních dotací?

Bez investiční podpory by se dala v roce 2020 postavit spalovna s kapacitou až 250 tisíc tun. Byl by to ale ekonomicky velmi rizikový projekt, do něhož by nikdo nešel. Pokud by dotace kryly 50 procent investic, vyplatilo by se velké spalovny budovat. Pořád to ale bude rizikový byznys. Polsko si třeba vyjednalo evropskou podporu spaloven ve výši 40 procent investičních nákladů. I za těchto podmínek by se daly v Česku některé projekty uskutečnit. Podmínkou je, že prodáte veškeré vyrobené teplo. To se povede jen ve městě velikosti Olomouce. Pro menší města spalovna nemá smysl.

Ekologové namítají, že velké spalovny budou potřebovat trvalý přísun obrovského množství odpadu, čímž budou přirozeně bránit recyklaci a jiným typům zpracování.

Tak to není. V západní Evropě vedle sebe existuje energetické i materiálové využití odpadů. A oba systémy jsou naprosto rovnocenné. Jestli my z popelnic na plasty využijeme 15 procent, ve Francii se dostávají na 40 procent a v Německu to bude ještě více. Spalovny pak spálí jen ten zbytek. Je třeba u nás vytvořit prostředí, aby různé systémy pro nakládání s odpadem vůbec mohly začít fungovat. To znamená omezit a zdražit skládkování. Teď jsou provozní náklady skládky 350 korun za tunu, tomu nemůže žádná alternativa konkurovat.

Jak vysoký by poplatek za skládkování měl být?

Aby se efektivněji začaly odpady využívat materiálově a energeticky, musíme se dostat v roce 2024 s poplatkem na 1350 korun za tunu. Ale pořád se bavíme jen o komunálním odpadu, kterého je zhruba pět milionů tun. Pak tady ale máme dalších 20 milionů tun z průmyslu, z těžby a ze staveb a demolic a od živnostníků. Ty musíme motivovat, aby se začali zabývat alternativními možnostmi pro likvidaci odpadu. Je tam obrovský surovinový potenciál.

Zdeněk Horsák (52)

Nynější generální ředitel působí ve společnosti SITA CZ od roku 2002. Kromě řízení firmy v Česku a na Slovensku se podílel také na projektech v dalších zemích, například v Rumunsku, Libanonu, Maďarsku nebo Srbsku. Předtím pracoval ve zlínských společnostech Dekont a Barumprojekt. Vystudoval VUT v Brně a ve Zlíně a Mendelovu univerzitu v Brně. Je členem Evropské komise EUPA pro oběhové hospodářství. Byl také prezidentem Evropské platformy pro udržitelnou výrobu a spotřebu.

**

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!