Zdeněk Lukeš: V architektuře jsme na okraji světového dění | E15.cz

Zdeněk Lukeš: V architektuře jsme na okraji světového dění

Zdeněk Lukeš: V architektuře jsme na okraji světového dění
Zdeněk Lukeš s ministryní kultury Alenou Hanákovou
• 
ZDROJ: ČTK
13. května 2013 • 09:46
Daniel Novák
Novostavby se často podobají jako vejce vejci, čeští architekti jsou v cizině neznámí, do Česka esa světové architektury zavítají jen výjimečně. To je ve zkratce obrázek současné české architektury podle jejího historika Zdeňka Lukeše. Praha přitom tvoří jedinečnou mozaiku architektonických stylů. „Při vší úctě ke kontextu a bohaté historii máme nejen právo, ale i povinnost tuto pestrou mozaiku doplnit o výborná díla,“ říká v rozhovoru pro deník E15 Lukeš.

E15: V jakém stavu je současná česká architektura?

Myslím, že architektura je ve stavu dobrém. Není třeba propadat depresi, že bychom vyloženě zaostávali za světem. Současně tím ale myslím, že by mohla být i ve stavu lepším. Například velmi dobrém nebo vynikajícím. A to si myslím, že není.

E15: Proč to tak je?

Důvodů je jistě víc. Domnívám se, že základní problém je stále v tom, že se vyrovnáváme s dlouhým obdobím totality, kdy bylo Československo v izolaci, kdy tu nebyl volný pohyb lidí. Několik generací architektů nemělo možnost studovat a pracovat v zahraničí, pokud samozřejmě neemigrovali. Byla zpřetrhána kontinuita. Toto dlouholeté odtržení od civilizovaného světa se projevilo velmi negativně a dodnes se česká architektura ještě nedostala na úroveň, kterou měla v době první republiky.

Špičkových staveb je jen zlomek

E15: Vznikají tu dnes stavby, které by dokázaly zaujmout například i v zahraničí?

Naše vrcholná produkce, která ovšem představuje jen zlomek celkové stavební výroby, je srovnatelná s tím, co se staví v západní Evropě. Tato špička je však velice úzká a takových staveb vzniká málo. A to vede k tomu, že se o české architektuře v zahraničí moc neví. Když se podíváte do zahraničních prestižních časopisů, tak se v nich české stavby objevují jen velmi sporadicky. Také naši architekti nejsou v zahraničí známí, což je ve srovnání s obdobím první republiky ohromný rozdíl.

Čeští architekti se neúčastní zahraničních soutěží, a pokud už se někdo za hranicemi prosadí, je to zcela výjimečné. Souvisí to pochopitelně i s tím, že tu špičkoví světoví architekti tvoří jen velmi zřídka. Největší hvězdy typu Jeana Nouvela, Franka Gehryho nebo Richarda Meiera bychom tady spočítali na prstech jedné ruky. Takže v architektuře jsme stále na okraji světového dění.

E15: Jak vypadá špičková světová architektura?

V první řadě je hodně pestrá. Naší špičku stále ještě představuje proud, který bych označil jako novou věcnost nebo minimalismus. To je samozřejmě jeden z velmi významných trendů světové architektury typický například pro Švýcarsko, Rakousko či Německo. Avšak světová architektura je mnohem pestřejší. Ale bohužel se to v České republice příliš neodráží.

E15: Lze vůbec postavit například kancelářskou budovu nápaditě?

Administrativní budovy se často řeší velmi banálně, budovy se potom podobají jako vejce vejci. Ale nemusí to tak být. Na pražském projektu u Anděla, přestože ho navrhl Jean Nouvel, je trochu znát, že na něj investor neměl moc peněz. Ale přesto je tato stavba originální. Nouvel byl silně ovlivněn industriální smíchovskou architekturou, což se odráží i v jeho návrhu.

E15: Jsou v Praze nějaké nové projekty, které vám dělají radost?

Převládajícímu minimalismu se vymyká například projekt administrativní budovy nazvané Lední medvěd v Praze na Vítězném náměstí z dílny Radana Hubičky. Na Vítězné náměstí byla vypsaná řádná soutěž a ostatní návrhy byly ve stylu, kterému říkám pracovně „skleněný Engel“, což je podle mne totální prohra. Architektura Vítězného náměstí od Antonína Engela nebyla už v době jeho výstavby žádná avantgarda. Naopak už tehdy Engela avantgardisté kritizovali za jeho neoklasicismus. Myslím, že teď tam máme krásnou příležitost postavit při všem respektu k Engelovu urbanismu soudobou stavbu.

E15: Projekt na Vítězném náměstí, stejně jako řada dalších nových staveb, vyvolává mezi veřejností velké vášně. V čem je podle vás problém?

Nejde jen o tento projekt. Vášně vyvolával i návrh Národní knihovny od Jana Kaplického, hodně se protestovalo také proti stavbě Tančícího domu, což už dnes lidé trošku zapomněli. Dnes je většina lidí na Tančící dům pyšná a jsme rádi, že je tady. Souvisí to s tím, na co jste se už ptal. Lidé kvůli dlouholeté izolaci ztratili kontakt se světovým děním, a že se toho ve světě děje moc. Roli také hraje, že tu lidé ztratili úctu k profesi architekta. V meziválečném období, ale například i v secesi, byli vrcholní architekti hvězdy první velikosti, měli ve společnosti obrovskou prestiž. Mluvím o lidech typu Bohumila Hübschmanna, Pavla Janáka, Josefa Gočára nebo Jana Kotěry. Lidé dnes zbožňují kdejakého fotbalistu nebo herce z televizních seriálů, ale architekti, kteří tu dnes vytvářejí kvalitní stavby, jsou zcela neznámí. Ani novináři, když píší o nové stavbě, často vůbec nezmíní projektanta.

Většina nakonec Tančící dům přijala

E15: Mohla změně ve vnímání architektury pomoci Kaplického „chobotnice“ na Letné?

Zcela určitě. Nedávno jsem při třídění svých výstřižků narazil na rozhovor se slavným čínským architektem Ma Jen-sungem, který byl předloni na návštěvě Prahy. Řekl doslova: „Prošel jsem si Prahu, ale žádné výrazné novodobé stavby jsem si nevšiml. Proč je tady jen Tančící dům?“

Jako bychom se zastavili a báli se ukázat, že i dnes lze ve městě typu Prahy přijít s novou architekturou. A rozhodně tím nemyslel, že bychom měli zbourat historické památky a stavět tu něco výstředního. Měl tím na mysli, že při vší úctě ke kontextu a bohaté historii máme nejen právo, ale i povinnost tuto pestrou mozaiku doplnit o výborná díla. A ta se mohou objevit třeba i ve zdánlivě ukončeném v areálu Pražského hradu, viz nová oranžerie Evy Jiřičné nebo Pleskotův tunel v Jelením příkopu. To je důkaz, že i na tak cenném území může vzniknout současná architektura.

E15: Nemůže ale za protesty proti novým stavbám, že lidé znají až moc příběhů o provázanosti například radnic a developerů?

To určitě roli hrát může, ale nemyslím, že podstatnou. Určitě se to netýkalo třeba soutěže na Národní knihovnu.

E15: Nebyl to však už případ památkové ochrany Nákladového nádraží Žižkov, kde se chystá další developerský projekt?

To už je zcela jiné téma. To je téma, do jaké míry mají mít lidé právo ovlivňovat, jak má vypadat jejich město. Což je velmi složitá otázka. Myslím, že toto právo by mít měli, a úředním jazykem řečeno by měli být účastníky řízení. Ovšem by měli mít také své limity, protože když byste nechal rozhodovat veřejnost, co se má kde postavit, tak by se asi nepostavilo nic.

Ze světa máme hodně příkladů zcela nového využití významných a zajímavých staveb pro jiný, než byl původní účel. Pokud je toto možné, je nutné udělat vše pro to, abychom takovéto objekty zachovali. Současně však, a tím narážím na velmi konzervativní památkové přístupy, bychom měli umožnit architektům, aby je proměnili pro novou funkci a nebáli se k nim něco přistavět či nastavět. Snažit se zachovat takové stavby v původní podobě je možné v nějakých krajních případech typu vily Tugendhat, vlastně muzea, kde nám jde o to, aby každý šroubek byl tam, kde kdysi. Ale v případě staré továrny, která musí změnit funkci pro nový účel, není možné být takto striktní. Avšak v případě Nákladového nádraží Žižkov je památkářům jasné, že stavba musí projít nějakou konverzí.

E15: Dalším projektem vzbuzujícím silné emoce je plánovaná demolice domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, který má nahradit kancelářská budova.

Co se týče tohoto projektu, tak jsem jen vyjádřil pocit, že stavba, která je tam dnes, není prvotřídní památkou. Například si nemyslím, že by měla být zapisována do seznamu památek jen proto, aby se zabránilo výstavbě něčeho jiného. Považoval bych ale za samozřejmé, že dům, který tam má vyrůst, bude ukázkou prvotřídní architektury, protože Václavské náměstí je velmi významné místo.

Zdeněk LukešZdeněk LukešAutor: E15 Anna Vacková

Máme i špičkové stavby, které na ochranu nedosáhly

E15: Kde je hranice mezi ochranou cenných budov a přeměnou města v skanzen?

To je velice obtížné. Mimochodem také proto vznikl seznam památkově chráněných staveb. Ovšem i ocenění staveb se historicky proměňuje. Když jsem se zajímal o architekturu řekněme od historismu po padesátá léta, tak jsem si všiml, že v památkovém seznamu jsou právě z těchto období obrovské mezery, protože dříve prostě tyto stavby nikdo nebral moc vážně. Zájem o ně se zvýšil teprve v poslední době a je důležité, abychom k těmto stavbám měli respekt a abychom skutečně dovedli vytipovat ty, které jsou hodny památkové ochrany. Ale nemyslím, že by to měly být úplně všechny stavby. Čím víc tento seznam nabobtná, tím menší k němu budou mít lidé úctu. Takže ani to není řešení. Musí se najít rovnováha mezi tím, co je podstatné, a co není.

E15: Které hodnotné objekty na památkovém seznamu chybí?

Jde například o tak klíčové stavby moderní architektury světové úrovně, jako je Palác Merkur v Revoluční ulici od Jaroslava Fragnera. Když to někomu řeknete, tak odpoví, že to není možné, že na seznamu není. Ale je to bohužel tak.

E15: Už jste mluvil o tom, co vás ze současné architektury těší. Co vás naopak při cestách Prahou bolí?

Valná většina z toho, co se staví, jsou banality. Jen pár procent z novostaveb má vyšší úroveň. Ale pokud chcete nějaký příklad kýče nedůstojného místa, kde stojí, je třeba hotel Don Giovanni u metra Želivského. To je typ architektury, který Prahu dehonestuje. Mimochodem v tomto případě je i technické provedení stavby žalostné. Současně máme cenné domy, které jsou trvale zdevastované a jsou v bídném stavu. Není jich naštěstí nějak moc, postupně jich ubývá, ale přesto některé z nich mají prvořadý význam.

E15: Například?

Včera jsem byl ve Stromovce, kde za krásného počasí proudí tisíce lidí. Chodí tudy do zoologické zahrady nebo jen tak se psy nebo dětmi na procházku. Stromovka jako park se v poslední době hodně zlepšuje, ale chátrání tamní Šlechtovy restaurace je katastrofa. Přitom jde o prvotřídní barokní památku, sice přestavěnou v 19. století, ale stále s cennými freskami či štukovou dekorací. Přes všechny sliby, že se tento objekt opraví v rámci tunelu Blanka, který vede přímo pod budovou, se nestalo nic. Objekt jen zakryli plachtou, na které je hezky namalováno, jak to bude vypadat po opravě. Přitom jde o stavbu, která by fantasticky žila a dokázala by si na sebe velmi rychle vydělat.

Obecně nejsmutnějším areálem je ale Výstaviště. Je to smutné, ale za „totáče“ to tam vypadalo stokrát lépe než dneska. Zmizela tam celá řada uměleckých děl, celá řada architektonicky velice cenných staveb. Některé vyhořely, některé prostě jen zmizely nebo nejsou funkční. Například tamní divadlo Spirála bylo kdysi hodnoceno jako jedna z nejvýznamnějších staveb v Praze. Nyní je v žalostném stavu.

Dobré sociální byty už se nestaví

E15: Už jste řekl, co Praze sluší i co jí naopak hyzdí. Co chybí?

Velice tu chybí sociální bydlení. Srovnávám to s obdobím první republiky, kdy každá pražská čtvrť musela mít alespoň jeden dům se sociálními byty. Takové domy byly dokonce i na Malé Straně. Stavěly se podle projektů městského stavebního úřadu, kde ovšem pracovali špičkoví architekti. Byly to domy, které záměrně nebyly nákladné, nebyly v nich například výtahy, často to byly pavlačové domy. Ale architektonicky byly kvalitní a dbalo se i na to, aby tam bylo pro obyvatele technické zázemí typu prádelny nebo mateřské školy. Toto Praze chybí a pro architekty by to mělo být velmi důležité téma. Naopak mě překvapuje, kolik se staví luxusních bytů, které často kupují jen lidé ze zahraničí, aby tu investovali peníze.

E15: Co říkáte novostavbám na okrajích měst? Není to jen analogie panelových sídlišť?

Je. Navíc si tyto stavby hrají na něco, co nejsou. Týká se to například výstavby na Černém Mostě. To, co se tam postavilo od roku 1990, sice hýří barvami, a je pravda, že parter působí mnohem lépe než dříve, ale v podstatě se tyto novostavby až tolik od paneláků neliší, ani kvalita bydlení tam není vysoká. Už 20 let říkám, že za největší problém pražské architektury považuji panelová sídliště, zejména ta veliká typu Jižního či Severního Města, a stárnutí těchto paneláků. S revitalizací se mělo začít už tak o deset let dřív. Obávám se, že už dnes je pozdě.

E15: Před jakými výzvami podle vás česká architektura stojí?

Určitě se musí vypořádat s dalším osudem panelových sídlišť. Jak jejich prostředí zhumanizovat tak, abychom tam hlavně udrželi střední třídu. To znamená vysoké finanční náklady, ale podcenit se to nesmí. Další věcí je otevřít se světu, zvát zahraniční architekty, dělat mezinárodní soutěže podle mezinárodních pravidel, na zajímavá témata je potřeba připravovat vyzvané soutěže pro špičkové světové architekty. Čas od času je důležité postavit i nějakou důležitou veřejnou budovu. Nyní se například u nás mluví o nové koncertní síni. Pokud by se tento projekt podařil a byl architektonicky zajímavý, tak by to byl důkaz, že Praha nezůstala stát, jak říkal onen čínský architekt.

Druhá šance muzea z betonu

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!