Názory odjinud: Geopolitická schizofrenie v Kyjevě

Názory odjinud: Geopolitická schizofrenie v Kyjevě
21. listopadu 2013 • 11:05
Příští víkend začíná ve Vilniusu summit, na němž se očekával podpis asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. Poslední zprávy mluví o tom, že prezident Viktor Janukovyč dokument zatím nepodepíše. Jeho nerozhodnost mezi dvěma mocenskými tlaky z EU a Ruska zjevně trvá.

Ukrajinský list Kyiv Post neztrácí naději na integraci se Západem. Ruský list Saint Petersburg Times zase kritizuje tvrdý přístup Vladimira Putina k jednáním s bývalými sovětskými satelity. Dění si všímá i americký deník New York Times, který rovnou viní Putina z nostalgie po časech studené války.

The St. Petersburg Times: Pásy plynového tanku

Minulý týden ukrajinský prezident Janukovyč uvedl, že těžbou plynu na vlastním území Ukrajina ukončí svou závislost na Rusku do roku 2020. Je třeba jej brát s rezervou. Ale trend, k němuž odkazuje, je zřejmý. Plynové a obchodní války nedokážou zvýšit respekt Ruska ani jeho geopolitický vliv. Naopak.

Tyto konflikty otřásají i posledními zbytky respektu, jejž k Rusku chovají režimy všech střihů, a nutí je, aby se závislosti na Rusku zbavily. Prezident Vladimir Putin neustále ukazuje, že jednat s Ruskem znamená být závislý na Rusku. Nic to neilustruje lépe než případ zemního plynu.

Kremelská plynová euforie začala v roce 2005, rok po podpisu rusko-německé dohody o plynovodu Nord Stream. Berlín si tehdy zřejmě myslel: „Plyn je plyn, a jestliže Rusko nabízí zajímavé podmínky, proč smlouvu nepodepsat?“ Ale Kreml začal brzy mluvit o Rusku jako „energetické supervelmoci“ a o zásobách plynu jako „energetické zbrani“. To Evropany pochopitelně šokovalo.

Svými plynovými válkami proti Ukrajině a Bělorusku ukazoval Putin ohromené Evropě, co se stane zemím, které propadnou závislosti na ruském plynu. Během Putinovy vlády klesl podíl Gazpromu na evropském plynovém trhu z 39 na 25,6 procenta.

Ruské napoleonské plány vycházejí z předpokladu, že zemní plyn je kamenem mudrců, jejž Rusko vlastní, a ostatní za něj zaplatí, cokoli Moskva řekne. Ve skutečnosti je ale plyn komoditou, jejíž cenu určují tržní síly. Plyn by si nikdo neměl plést s tanky. Rusko může těžko drtit Evropu pásy „plynového tanku“ a očekávat, že Evropa bude za toto privilegium nadšeně platit.

Kyiv Post: Poslední postrčení

Události posledního týdne ukazují, že ukrajinští lídři nemají zájem přiblížit se západním standardům demokracie a lidských práv. Ty jsou přitom předpokladem podpisu asociační dohody, k němuž by mělo dojít ve Vilniusu koncem příštího týdne.

Ale ani pár dní před summitem bychom se neměli vzdávat. Nyní naopak přichází čas, kdy by Ukrajinci a každý, kdo má zájem o lepší budoucnost Ukrajiny, měli přistoupit k činům. Každý by měl tlačit na prezidenta Viktora Janukovyče a jeho Stranu regionů všemi dostupnými kanály.

Janukovyč musí propustit Juliji Tymošenkovou jako důkaz odhodlání ukončit systém dvojí spravedlnosti. Musí přijmout zákon, který omezí pravomoci prokurátorů, aby vznikl férovější systém trestního řízení. A musí přijmout zákon, který zajistí férové a demokratické volby.

Ukrajinci by se zároveň měli podvolit vůli evropských lídrů a povzbudit je v kritice špatných ukrajinských vůdců, což posílí nejvyšší zájmy národa, které spočívají v integraci se Západem. Janukovyč si pohrává s EU i svým národem od chvíle, kdy se ujal moci.

Říká, že chce demokratickou zemi intergovanou do západních struktur, ale jeho činy vyprávějí příběh autokratického vůdce, jenž se snaží monopolizovat politickou i ekonomickou moc. Jednou je prioritou číslo jedna EU, o den později Rusko.

Pokud si Ukrajina nechá nadcházející příležitost uniknout, nemusí další přijít dřív než v roce 2016. Doufejme v zápal Ukrajinců. Ale ať se ve Vilniusu stane cokoli, sen o západní integraci nikdy nezemře.

The New York Times: Putin se drží minulosti

Republiky bývalého Sovětského svazu jsou už téměř 22 let svobodné a nezávislé země s právem rozvíjet ekonomické a politické vztahy, s kýmkoli uznají za vhodné. To však asi uniklo ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, který dělá vše, aby těmto zemím zabránil v budování užších vztahů s Evropou.

„Studená válka by měla skončit pro každého,“ řekla nedávno Angela Merkelová. Pro Putina však, zdá se, neskončila. Příští týden se šest bývalých republik SSSR sejde s vůdci Evropské unie ve Vilniusu, kde proberou užší ekonomickou, politickou a diplomatickou spolupráci s EU. Aby měla na užší vazbu nárok, musí šestka zemí ukázat pokroky v demokratických a justičních reformách vyžadovaných ze strany EU.

To může být pro leckoho problém, například pro Ukrajinu, která dosud neumožnila vězněné expremiérce Juliji Tymošenkové vycestovat za lékařskou péčí do Německa. Evropské užití obchodních pák k posilování demokracie je konstruktivní a rozumné. Ruská snaha vtlouci bývalým vazalům do těl ekonomickou závislost na Moskvě taková není. EU nabízí něco skutečně atraktivního.

Rusko, které zmíněné státy nutí ke vstupu do celní unie, nabízí jen hrozby. Na sklonku existence SSSR mluvil Michail Gorbačov o jednotné Evropě. Putin však zjevně teskní po dnech, kdy železná opona dělila kontinent a zatemňovala horizont sovětských satelitů.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!