Tureckem hýbou nepokoje. Přichází tamní „jaro“? | E15.cz

Tureckem hýbou nepokoje. Přichází tamní „jaro“?

Tureckem hýbou nepokoje. Přichází tamní „jaro“?
Protesty v Turecku
• 
ZDROJ: čtk
6. června 2013 • 11:29
Martin Čaban
Plán zastavět jeden z posledních istanbulských parků vyvolal bouři nevole, která rychle přerostla v celonárodní protesty proti turecké vládě premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Demonstrace trvají již šest dní, zatčení a zranění se počítají na stovky a je zjevné, že jde dávno o víc než o istanbulskou zeleň. Tedy zjevné je to komentátorům v Evropě i v USA, méně již zřejmě samotnému premiérovi, který pro demonstranty nemá zbla pochopení.

The New York Times: Turecké protesty

Několik dní násilných protestů v Istanbulu a dalších tureckých městech představuje nejvážnější výzvu pro premiéra Recepa Tayyipa Erdogana za dekádu jeho vládnutí. Namísto aby reagoval na legitimní obavy, které vyhnaly do ulic desítky tisíc lidí, Erdogan spíše tíhne k používání nepřiměřené síly. V pohrdlivých projevech nazval protestující „extremisty“ a „bandity“ a varoval, že jestli jeho odpůrci dostanou do ulic sto tisíc lidí, on může odpovědět milionem svých příznivců.

Erdogan často mluvil o své oddanosti myšlence rozvoje Turecka jako příkladné demokracie a regionální ekonomické a politické mocnosti. On a jeho islamistická strana Právo a rozvoj si zaslouží uznání za dosažený ekonomický růst, omezení moci armády, prosazování tolerance skupin, které byly dříve marginalizovány, a za hledání cesty k ukončení separatistické války s Kurdy. Ale Erdoganova rostoucí nenávist k opozici, zastrašování médií a plány na ústavní posílení pravomocí prezidenta jsou hluboce znepokojivé.

Pokračující protesty mohou poškodit turecké ambice připojit se k EU, stejně jako atraktivitu země jako turistické destinace. V tomto momentu by Erdogan a jeho strana měli ukázat oddanost svobodě projevu a shromažďování, a také odhodlání naslouchat různorodému hlasu občanů.

The Independent: Erdogan je turecká Margaret Thatcherová

Protesty mají mnoho příčin a demonstranti pocházejí z různých částí společnosti. Sjednocují je spíše základní principy než nějaký ucelený soubor cílů. Nejzjevnější z nich je svoboda vyjadřování, ale prosazují i důležitost dialogu ve veřejném životě, poctivých debat předtím, než je přijato důležité rozhodnutí. Včera, mimo záběry kamer, po sobě demonstranti a policisté přestali házet věcmi a začali rozmlouvat, což jednoho z policistů dohnalo k slzám.

Turecký premiér by měl prostudovat poslední dny vlády Margaret Thatcherové. Vyhrála troje volby, v úřadu byla deset let, než rezignovala, a pád této bezpochyby populární vůdkyně způsobilo přehánění jejích dosavadních politik, jež se projevilo jak v daňové oblasti, tak třeba nedůstojným křikem „Ne, ne, ne“ při diskuzi o Evropě v dolní sněmovně.

Tyto ukázky zatvrzelosti nahlodaly její autoritu a jakmile zmizela ta, politická kariéra se poroučela s ní – vše bylo možné zpochybnit. Jak tehdy řekl novinář Auberon Waugh: „Udělala jste věci, které byly nezbytné. Nyní prosím odejděte.“ Jediné, v čem se mínění o ní neposunulo, byl její styl – monologický až do úplného konce. To je celkem přesná charakteristika i pro Recepa Tayyipa Erdogana. I jeho politický osud může být podobný.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!