Zahraniční tisk: Klimatická kvadratura kruhu | E15.cz

Zahraniční tisk: Klimatická kvadratura kruhu

Zahraniční tisk: Klimatická kvadratura kruhu
Klimatická konference v Paříži
• 
ZDROJ: ČTK
3. prosince 2015 • 08:59
Pařížský klimatický summit je monumentální politickou událostí. Ale očekávání vkládaná do výsledku jsou minimálně mezi komentátory světových médií skrovná. Britské Financial Times vidí jisté naděje, komentátor slovenského deníku SME je skeptičtější. V případě konzervativního magazínu American Spectator jde už ze všeho nejvíc o výsměch.

American Spectator: Paříž. Bohužel

Paříž je na podzim nádherná. Podle účastníků tamní konference ovšem příští rok touhle dobou může být Paříž – a každé další větší město – opuštěnou ruinou zahalenou ve smogu. Lidé budou žít na pólech a dojídat zbytky posledních ledních medvědů.

A litovat momentu, kdy nevěnovali dost pozornosti pětidennímu, pětihvězdičkovému a 575 milionů tun CO2 produkujícímu setkání světových vůdců, které nás všechny mělo zachránit. Podle organizátorů je konference naší poslední nadějí zachránit planetu před oteplením, které ji zasáhlo od osmdesátých let 19. století (dohromady asi 0,85 stupně Celsia) zřejmě proto, že Země má pech: obíhá kolem plynové koule, která je neodpustitelně horká a nepředvídatelná.

Ale jak by řeklo těch 150 hlavounů, kteří se slétli do Paříže svými soukromými letadly, globální elity nikdy nevynechají příležitost ukázat, že vědí, co je nejlepší pro chudé lidi. Zvláště když z toho kyne šance kontrolovat skoro každý aspekt jejich životů.

Obama v PařížiObama v PařížiAutor: ČTK

Někteří vůdci byli při svých projevech opatrní. Třeba Barack Obama překročil předepsanou délku projevu jenom pětkrát a mluvil hlavně o tom, že klimatická změna je větší hrozbou než banda vraždících maniaků oddaná bizarnímu výkladu staré svaté knihy.

Jiní, jako Robert Mugabe, byli ambicióznější. Ano, ten Robert Mugabe, jehož nejoblíbenějším způsobem snižování uhlíkových emisí je zabíjení lidí ve velkém. Paříž postupně uvítá dalších dvacet až čtyřicet tisíc delegátů, samé oddané fanoušky velkých vládních her. Takže jestli máte pocit, že první dny přinesly spoustu špatných nápadů a hloupých řečí, tak počkejte, až začnou mluvit vědci.

Financial Times: Hledání rovnosti

Od prvního klimatického summitu v Riu de Janeiro před dvaceti lety byly pokusy o nalezení mezinárodních dohod mařeny otázkami rovnosti mezi rozvinutým a rozvíjejícím se světem. To je téma, k němuž se v předvečer pařížského setkání vrátil i indický premiér Nárendra Modí na stránkách našeho listu. Životní styl bohatých zemí podle něj musí být přehodnocen, jinak budou „i ta nejlepší politická a technická opatření (schválená na summitu) neúčinná“.

Modí neodmítá pomoci. Avšak tvrdí, že Indům nelze uzavřít stejnou cestu k rozvoji skrze fosilní paliva, kterou si prošly dnešní bohaté země. To znamená, že větší část břemene musí padnout na jejich bedra, dokonce i za cenu obětování části prosperity, jíž se dnes těší jejich obyvatelé. K této kvadratuře kruhu dnes neexistují jednodušší cesty než před dvaceti lety. Svět ale dnes ví, že na snižování emisí už nemá moc času.

Podle poslední studie v časopisu Nature může klimatická změna zmenšit světovou ekonomiku do konce století o čtvrtinu. Paříž asi nepřinese všechny odpovědi. Co ale může, je ustavit rámec pravidelné kontroly plnění dohody. Může také přispět k porozumění příležitostem, které leží v odklonu od uhlíkové ekonomiky. Modí má pravdu, že Indie potřebuje levnou energii.

Ale to by nemělo nutně znamenat nekonečné spoléhání se na špinavé zdroje. Otázka rovnosti v dekarbonizaci by se měla řešit pravidly založenými na emisních limitech počítaných per capita. Ty by nutily k větší aktivitě vyspělé země než ty rozvojové.

Největší výzvou pro Paříž proto není nastavení dalších jednorázových emisních cílů. Důležitější je vyvrátit chybné přesvědčení, že ekonomický rozvoj je automaticky v protikladu k ochraně klimatu. Jestliže se to vůdcům shromážděným v Paříži podaří, bude to kus dobré práce.

SME: Houf koček v Paříži

Neoficiální slogan klimatické konference „Neexistuje žádná planeta B“ má to štěstí, že je nejen vtipný, ale i pravdivý. A soudě podle většiny projevů hlav států, nikdo vážnost problému nezpochybňuje. A přece uprostřed všech těchto řečí jsou stále přítomny děsivě hluboké rozpory, které by se prý měly překlenout během dalších dnů. Hlavní překážkou v uzavření dohody, která by zachránila planetu, jsou právní závazky, jichž nelze dosáhnout.

Americký Kongres, převážně republikánský, hned zkraje ujišťuje, že největší světový znečišťovatel nebude souhlasit s pravidly, která prosazuje Obamův kabinet. Zkrátka výsledkem bude slátanina nezávazných záměrů, které se v individuálních případech mohou dostat do místní legislativy. Jinými slovy sliby a dobré úmysly. Klimatická dohoda z Paříže bude zřejmě tvrdší než ta poslední z Kodaně.

Čína, která dohodu z roku 2009 zmařila, začala být konstruktivnější díky zpomalení své ekonomiky a také po zkušenostech s městy dusícími se v oblacích smogu. Ale samozřejmě ne každý bude ochotný se podřídit týmž podmínkám. Třeba Indie s prohlášením, že „elektřina z uhlí bude hlavním zdrojem elektrické energie v zemi nejméně do roku 2030“, bude problémovým dítětem.

Bývá těžké dosáhnout dohody i mezi národy, které mají podobnou kulturu, ekonomické vazby či společné bezpečnostní zájmy: například řešení evropské migrační krize se podobá shromáždění koček. To, co v Paříži momentálně chybí, je hmatatelná hrozba. Klimatické nebezpečí existuje, ale až bude dostatečně hmotné, na změnu už bude pozdě.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat